Rebel bez příčiny

Po americku dramatická a akční studie problémů dospívání, puberty a postpuberty. Scénář trpí několika drobnými nelogičnostmi a trošku mi na něm vadí i jistá schematičnost, když si jeho autor vybral několik typů chybujících rodičů a důsledně jejich chyby dovedl k důsledkům u svých dětí. James Dean je ale skvělý, děj má napětí a překvapivé zvraty, moc hezky se na to kouká. (20.12.2009)

Viz můj oblíbený uživatel nascendi. James Dean byl nadějný herec s obstojným charismatem, který by ho, pokud by přežil svou autonehodu, asi předurčil k podobné dráze tvrdých chlapíků, jako byl Steve McQueen. Natalie Wood byla krásná a talentovaná a oba byli celkem logicky idoly tehdejší mládeže. Navíc časná smrt zapříčinila, že se Dean stal legendou filmového průmyslu a každý z jeho filmů svým způsobem kultem. Jinak je ale z dnešního pohledu Rebel bez příčiny jenom průměrné drama, které je sice koukatelné, ale ta jeho revolta už dnes působí naprosto bezzubě a spíš svědčí o měšťáckém prostředí tehdejší Ameriky. Zahlodal tady zkrátka a dobře zub času a leckteré prvky, jako je třeba hudba snažící se vybičovat napětí, působí jako dobová manýra, a proto rušivě. Celkový dojem: 55 % (12.10.2011)

Dnes už klasický film s legendárním Jamesem Deanem, svého času snad pokus o generační výpověď, což z dnešního takřka 50 let starého pohledu (neuvěřitelné, jak ten čas letí!) může divák posoudit jen zhruba. Každopádně jde ale o zajímavou sondu do života mládeže ve "zlatejch padesátejch", kdy mladí lidé také měli své problémy (mnohdy ne nepodobné problémům dnešní mládeže), s nimiž se museli potýkat a které museli řešit, často i dost drsným způsobem. Všichni mladí herci podávají skvělé výkony a hlavně díky jejich přesvědčivosti a opravdovosti film zaznamenal a vlastně dosud zaznamenává značný divácký ohlas.Mimochodem: James Dean zemřel předčasně, ve 24 letech. Natalie Wood zemřela předčasně, ve 43 letech. Sal Mineo zemřel předčasně, ve 37 letech. Že by prokletá generace? (24.06.2003)

Film, jehož výpovědní hodnota je dnes nulová. Vše je vyumělkované, přehnané a žel místy trochu nedomyšlené. Šestnáctiletí fracci, kteří jsou v jádru vlastně strašně dobří, na sebe útočí noži, hopsají auty ze skal, pobíhají po městě s pistolí v kapse a házejí svým otcem jen proto, že ten zrovna není s to odpovědět na jejich existenciální otázky. Holčině vybuchne přítel a ona, bez jediné slzy, či alespoň náznaku rozrušení, padá do náruče do té chvíle psychicky nevyrovnaného Deana. Ten, chytřejší než všichni ostatní, hned ví, že to bude láska na celý život. Že by to bylo tím, že Deanovi, hrajícímu šestnáctku, bylo v té době už čtyřiadvacet? Jeho marné pokusy zahrát pubertální vzdor a snahu vyprostit se zpod kontroly rodičů pomocí záškubů těla a bizarním svíjením posouvají snímek jen hlouběji a hlouběji do bahna průměrnosti. Zbytečné! (07.09.2011)

Úvodní scéna Rebela bez příčiny, kterou jsem jako jedinou z celého filmu ve svém dětství, někdy v deseti či jedenácti létech, v jednom tichém pátečním večeru, shlédl, mi vtělila na několik předlouhých roků neklid, z něhož se rodí vzlet i pád – a také cizota, cizinectví, jinakost, které – nyní již jako prošedlý jinoch – shledávám tím klíčovým tématem celého filmu. To, co jsem tehdy neviděl, je děsivé a oslnivé zároveň. Divadelní stylizace vícehlasí životních dramat na policejní stanici připomíná vlnu, která by se sama ráda zapřela a změnila se v šumějící vydechnutí, ale není jí přáno: musí zaplavit příkopy, louky a pole, kopce, vrchy a hory – a až to mlčení, které se rozezní nad hladinou, kterou nezbrázdí žádná archa, jí skutečně uleví. Nesděluje se v něm jen to, že rodiče nerozumějí svým dětem a děti svým rodičům, ani že děti hlouběji nahlížejí do hnusných příkopů, které určují (ne jen lemují) jejich životní cestu (než je přeskočí a vběhnou za ohrady mezi krávy anebo po čisté louce rovnou k lesu, lhostejno že k nízkému, a že se v něm poškrábou), ale, ale i zcela zřetelně zde zaznívá i to, že vedle rodiny pozbyla smyslu i smrt – ba i život! A v tom je tragédie: že se svět hodnotí jen podle kostýmů, že maska převážila osobnost, že velkorysost může být vnímána jako slabost, a že život může být jen – prohrou. Další minuty pak svědčí o touze, lásce, špíně, hladu, přesycenosti, prostě o všem, s čím se setká ten, kdo jezdí rychle, i ten, kdo dodržuje pravidla. Tepot Řádu však ani nezašumí: divadlo je všudypřítomné, maskuje se jím strach z odpovědnosti, z následků vlastního hraní, naplňuje dětinskost adolescence, kdy se život stává zpaměti recitovanou nemravnou básní. Promiskuita, násilí, drogy jsou chladnými gejzíry ohňostrojů, které slepým, ale vidoucím, ozařují jejich scestí. Podle zní jen fráze, které přehluší i lži, za něž by v tu chvíli byl leckdo i vděčen. James Dean je vtělená prostota: jeho postava roste, jedná a žije jako rostlina, která neví nic o změnách ročních období: choulí se i povstává, vadne i kvete. V té běli, do níž se celý film noří, se jeho rudá bunda rozvíjí jako svatá lež křídel. Není divu, že se tento snímek stal výzvou, lhostejno jak vyslyšenou, k cestě – k tomu žít přítomností – jako příroda i jako čas. Žel ty cesty, které jsou předurčeny k stoupání, nejednou rozryje čarodějný nůž… (07.10.2017)