Bob Dylan: No Direction Home

Jestli chcete Dylanovi vlézt až pod kůži, pusťte si Pennebakera. Scorsese ale též výborně, zvlášť zajímá-li vás spíš doba, prostředí, vlivy a lidé kolem Dylana. Obojí je skvělý zážitek: Pennebaker jako průkopník syrového stylu cinéma vérité vám ukáže scénu ze šatny, kde Joan Baezová vemlouvavým hlasem prozpěvuje jakousi lidovku a vy přímo fyzicky cítíte, jak žebrá o pozornost Boba, zarputile bušícího do psacího stroje, jaké napětí mezi těmi dvěma panuje, aniž by bylo třeba vyslovit jediné slovo; Scorsese jako zkušený analyzující řemeslník stejné období s oběma po letech rozebere, nechá promluvit Joan o tom, jak byla v té době natěšená na další společné obrážení politických mítinků, a Boba o tom, jak on měl aktivismu plné zuby a spíš pokukoval po dalších hudebních obzorech, kde už pro Joan nebylo místo. Oba přístupy mají hodně do sebe a oba dokážou navodit atmosféru, která musí uchvátit nejen diváky uhranuté unikavým fenoménem jménem B. D. U mě osobně přece nakonec o fous vede autentičnost a emocionalita Don't Look Back, u vás to může být naopak. — P.S.: Bob je Bob, ale ze všech dvou set minut mě nejvíc mrazila ta dvoustá první s Odettou. (22.02.2013)

Skvělý dokument o šesti letech života Boba Dylana, který je americkou ikonou. Asi bych k němu přirovnal Karla Kryla, ale jemu se nikdy nedostalo takové pozornosti jako Dylanovi, což je škoda. Martin Scorsese ale natočil a sestříhal skvělý dokument, který ukazuje, jak se měnila doba, jak se měnil Dylan a jak se měnili názory lidí a jeho fanoušci. (20.11.2014)

„Nejste slavní, dokud vás někdo nechce zastřelit“ Zajímavý týpek, ten Dylan. Nevím, nevím co si o něm myslet. Psal inteligentní písně s názory, na veřejnosti přitom vystupoval jako traktorista, který si z boty zrovna seškrábnul kus kravince. Udivuje mě, jakým způsobem dokázal po celá ta léta (nenapadá mne výstižnější výraz) „vyjebávat“ s novináři a přitom se udržet v podvědomí široké posluchačské obce. Pro tento dokument překvapivě dokázal dát dohromady několik smysluplných vět, ovšem zcela odporujících dříve pronesenému („nikdy jsem nepsal protest-songy“). Buď je mu jedno, co si o něm jiní myslí a jde o jistý životní postoj, anebo je mu jenom a jednoduše jedno, co si o něm jiní myslí, postoj nepostoj. Na každý pád rozporuplná osoba a myslím, že můžeme být rádi, jaký filmový velikán se odhodlal k jejímu „zmapování“. Scorsese Dylana nesoudí, nevyvozuje závěry (ty nechává na vás), pouze svým záživným stylem komponuje audiovizuální symfonii. Opět, jako pár méně slavných režisérů před ním, mě nedokázal přesvědčit, že Dylanův život byl příliš rozmanitý, aby jej nebylo možno napresovat do jediného dokumentu, zvlášť takto dlouhého, ale v žádném případě nenudil. Všem Dylanovým inspiračním vlivům, symbolům, osobnostem a událostem charakteristickým pro jeho dobu (JFK, Vietnam, Martin Luther King, Beatles, Warhol), dokázal Scorsese, mnohdy na prostoru pár desítek vteřin, dodat patřičnou hloubku a důležitost. Svým tématickým rozpětím postihuje No Direction Home téměř padesát let americké historie a může být velice přínosným rovněž pro hudební ignoranty. Otázka „Kdo je Bob Dylan: angažovaný umělec nebo obyčejný chlápek?; folkař nebo rocker?; prosťáček nebo génius?“, mi nakonec nepřišla tak zajímavá jako otázky okolo Dylana vyvstávající a s Dylanem nutně nesouvisející. Jelikož však nehodnotím jeho osobu a názory („Šťastný? To dokážou všichni, co to má za smysl?“), nýbrž kvality filmového počinu, těch pěti hvězdiček a čtyř hodin nelituji. 90% Zajímavé komentáře: kleopatra, JohnnyD (19.08.2008)

Zajímavý dokument o jedné z největších hudebních ikon folk-rockové scény. Film se nevěnuje pouze osobě Boba Dylana, ale ukazuje celou scénu New Yorku šedesátých let. Celý příběh je skladán z interview Dylanových přátel, archivní záznamů a fotografií. Na rozdíl od podobných dokumentů se však nezaměřuje na pouhé vychvalování. Velká část filmu je věnována zapojení elektrické kytary, která byla ve folku něčím novým a také nevítaným. Dylan se setkává s bučením, pískotem a výkřiky typu 'Zrádče' nebo 'Táhni domů !'. Jeho vztah k médiím je neméně zajímavý. Sestřih z tiskových konferencí (v druhé části) patří k tomu nejzábavnějšímu v celém filmu. Jeden z fotoreportérů po něm například chce aby si cucal své brýle. Jiný novinář se ho ptá na názory na kauzy, které 'hýbou světem'. Dylan říká, že nemusí mít nutně názor na všehno kolem něj a odpovědi se vyhýbá. Na konci filmu si také prochází noviny a hledá zmínky o svém koncertě. V jednom periodiku narazí dokonce na informaci, že prý údajně všichni z Dylanova koncertu odešli. Film však nemapuje celou jeho kariéru, ale pouze první část až do roku 1966. (07.11.2005)

Pří sledování jsem skoro až přestal mít zájem o příběh Boba Dylana, protože mě strhlo vyprávění atmosféry šedesátých let a lehce kolem, které je z jiného než obvykle prezentovaného politického pohledu. Z pohledu účastnících se umělců. Dylanovi postoj reprezentující odpovědi novinářům čišící nezájmem jsou parádní. To je ale jenom taková zábavná špička ledovce. Doplnil jsem si spoustu informací z uplného začátku kariéry a proto mě bavila hlavně první půlka. Dylan je zajímavá persóna. -"Hey man... I don't mind being shot. I just don't dig being told about it." (20.02.2012)