Pohani

Na film jsem se těšila, o to víc mě zklamal. Doufala jsem ve filmovou událost, která vnese do kulturní debaty kontroverzi střetu náboženského a sekulárního života. Nestalo se. Před shlédnutím jsem chtěla rámcově vědět, do čeho jdu. Našla jsem jedinou recenzi na Kinoboxu, která se, poněkud překvapivě, soustředila jen na formu. Psychologickému nebo společenskému přesahu myšlenek se nevěnovala. A není divu. Není totiž čemu se věnovat. S recenzí – https://www.kinobox.cz/clanky/recenze/30193-zmateni-pohani-si-pletou-film-a-divadlo-ceske-drama-se-zcela-topi-v-ukrajinske-kulture – mi nezbývá, než se plně ztotožnit. Film je skutečně v první řadě velice špatný z filmařského, řemeslného hlediska, a to předjímá jeho absurdní křečovitost. Teprve po patnácti minutách v sále mě napadlo, že příčinu toho, proč na sebe všechny postavy tak agresivně křičí, je třeba hledat v nedokonalém převodu dramatu do filmové podoby. Aha, film je nezávislý, neměli peníze na scénář, blesklo mi hlavou. Rozhodla jsem se být tolerantní a exaltované výkřiky i spousty slov navíc vnímat shovívavěji. Jaké bylo mé překvapení, když se v závěrečných titulcích ukázalo, že scénář existoval – ujala se ho paní režisérka. Určitě to neměla dělat. Psát scénář je umění a vyžaduje předpoklady pro takovou profesi. Patří mezi ně i schopnost odlišit, co má být řečeno, od toho, co sděluje dostatečně záběr, situace nebo atmosféra. Na rozdíl od jeviště, kde nezurčí moře, nezakoukáme se do horizontu, do tváří herců vidíme jen málo a k událostem na pódiu potřebujeme vždy něco na způsob „popisky“, ve filmu není nutné vše verbalizovat. Režisérka a scénáristka se ale rozhodla pro polopatický film. Jako by jeho diváci byli zkrátka úplně blbí a potřebovali vše explicitně vysvětlit a paní režisérka aby si mohla být jistá, že nám ta – povětšinou přitom elementární a povrchní – myšlenka neunikne. Tímto algoritmem film živě připomíná ruské válečné filmy, které jsme jako děti povinně navštěvovali v době nedávno minulé: jejich syžet byl prostý a vykalkulovaný k jakési dětinské patetičnosti. Každý tu měl striktně vymezenou roli černobílé karikatury. Pro dítě snadno pochopitelné. Tento ruský nekomplikovaný patos okopírovala Olga Dabrowská dokonale. Byl to však její záměr? A pokud ano, čemu měl sloužit? Bez znalosti předlohy není možné zjistit, zda se tato základní nit vynořila už v divadle Anny Jablonské a jde na vrub ruské (ukrajinské, východní) duše – jak naznačuje zmíněná recenze na Kinoboxu – anebo je uměleckým jazykem paní režisérky. Výsledkem je bohužel triviální infantilní kýč. Jako děti jsme se v ruských filmech nemuseli ničeho bát. Vždy se tu vysvobodilo nějaké dítě nebo stařenka, statečný hrdina porazil ty zlé, otloukánek zachránil celou artilérii, teenager byl silnější než horda nepřátelských vojáků, dokonce si matně vybavuji film ve stylu komisaře Rexe, jehož hrdina byl krásný vlčák, jenž padl za ruské vítězství (v závěrečných titulcích nás tvůrci ubezpečili, že při natáčení nedošlo k zabití žádného zvířete ;) ). Rusové to s city dětí uměli (a stále umějí). Ale patří ke složité problematice rodiny, v níž jsou všichni v úzkých, školometská naivita, která rozděluje dobro a zlo podle dětského klíče? Vnímají snad takto svět na Ukrajině? A to už se pomalu blížíme k druhému problému filmu – jeho sdělení. Jaké vlastně mělo být? Nezbývá než hádat. SPOILERY: Můžeme dramatičku nebo režisérku podezírat z toho, že z pokusu o sebevraždu dcery (Tereza Slánská) obviňuje rodiče? Nebo snad babičku? Co nám jejich prožíváním chtějí autorky sdělit? Mají všechny scény jiný smysl než rodinnou konstelaci, která bohapustě a prvoplánově obviňuje? Teoreticky by tu bylo možné pracovat s motivem kontrastu magie, pověry a víry: rodinný přítel a opravář Bocman (Josef Polášek) vlastní africkou rituální masku, s níž prožil transcendentální zkušenost při magickém rituálu. Je možné, že tato zkušenost do jeho života vnesla negativní pobídku, anebo se ke slovu přihlásila transpozice sugesce, se kterou šamani (v Čechách tuto část jejich práce suplují regresní terapeuti) dokáží chytře pracovat. Je to pověra, anebo magie? Takové téma je ale sofistikované a náročné a není možné ho vtělit do filmu, v němž je celý viditelný i neviditelný svět zjednodušen na prostá klišé. Jasnější je archetyp babičky Natálie, která v životě udělá velkou chybu: namísto toho, aby svůj hřích odčinila celoživotní starostí o syna, opustí ho. Syn pak přenáší negativa neúplné rodiny, z níž vyšel, do rodiny vlastní. Při destrukci rodiny ale soutěží se specificky ukrajinskou realitou nedozírné míry alkoholismu v kombinaci s nízkou majetností rodin, která ztěžuje podmínky pro život bezpochyby všude, kde se usídlí. Navzdory hromadě rodinných trablů zde trefně glosuje dějovou linku dcery jediná rozzlobená věta tatínka, se kterou se oboří na její lásku v nemocničním pokoji: „Tak to je všechno kvůli tobě, ty hajzle!“ Tak prosté to v pubertě je… A celý ten namáhavý prvoplánový popis rodiny, která nefunguje, přichází rázem vniveč. Snaživě splácaná konstrukce příběhu se rozpouští jako sněhulák, kterého postavili na poušti. A konečně třetí základní výtku mám proti zdejšímu herectví. Nevíme, do jaké míry je hyperbolizovaný afekt hereckých vyjádření vstřícností vůči režisérčinu záměru, výsledek ale vyznívá tak, jako by tu hráli neherci. I 50 % výrazu a naléhavosti by bylo moc. Věty jsou často tak strojené, že se těžkopádně derou i z úst dobrých herců (Polášek, Slánská). S profesionální autoritou odehrávala svůj part snad jen babička Natálie (Lenka Vychodilová). Nepovedený guláš, který ze zajímavých surovin uklohnili pejsek s kočičkou, doplňuje homodiegetická Anna Jablonská. Čeho je moc, toho je příliš. Jednou hvězdou přesto ráda oceňuji skvělou kameru (David Čálek) a „krylovskou“ hudbu – úvodní i závěrečný song (snad z dílny Ivana Achera?) s oslovujícím textem. (04.12.2023) (méně) (více)

Černobílé drama Ogly Dabrowské Pohani je dráždivou filmovou adaptací divadelní hry ukrajinské autorky Anny Jablonské. Příběh o rodině, do níž po letech zavítá babička “smrdící kadidlem” pokládá zásadní otázku: kde hledat zdravou víru, naději a lásku?                                                                  Ukrajinská dramatička a spisovatelka Anna Jablonská tragicky zemřela v pouhých 29 letech. V lednu 2011 se stala jednou z 35 obětí teroristického útoku na letišti Domodědovo v Moskvě, kam si přijela převzít ocenění za svoji nejúspěšnější hru Pohani. Existenciální drama nepostrádající ani výraznou humornou rovinu bylo původně uvedeno v pražském Branickém divadle (2018-2019) a právě tato inscenace se stala základem pro filmové ztvárnění režisérky Olgy Dabrowské.                                           Příběh Pohanů je zasazen do neutěšeně žijící rodiny: energická realitní makléřka Marina (Eva Alner) má jasně navrch nad submisivním, umělecky založeným mužem Olegem (Jiří Racek), přičemž oběma dělá velké starosti bohémská dcera Kristýna (Tereza Slánská) studující výtvarnou školu. Do základního rozložení sil spadá ještě soused Bocman (Josef Polášek), alkoholik, který ne a ne dokončit rekonstrukci jejich oděského bytu. Jakoby starostí všichni neměli dost, bez ohlášení přichází Olegova matka Natálie Stěpanovna (Lenka Vychodilová). Stará žena, která se před lety namísto výchovy svého syna rozhodla putovat od jednoho pravoslavného kláštera k druhému ve snaze odčinit svůj dávný hřích. S příchodem urputné i babičkovsky jemné ženy, která přesně ví, jaká je Boží vůle, kdo trpí běsi a kde zrovna působí ďábel, jakoby se leccos začalo měnit k lepšímu. Možná, že to nejdůležitější ale stále chybí. Život může být v něčem lepší, ale náhlá tragédie ukáže, že něco zásadního svatá žena, babička Natálie Stěpanovna, do stísněného domova Olega, Mariny a Kristýny přinést nedokázala. A pokud to nedokázala ona, žena vyzbrojená posvěcenou vodou ze zázračného pramene, kdo pak už?                                                                                                                                               Pohani jsou třetím a nutno říct, že také dosud nejlepším celovečerním filmem režisérky a scénáristky Olgy Dabrowské. Ta se kromě dokumentárních a publicistických aktivit podílela na vzniku filmů Petra Zelenky Mňága - Happy end (1996) nebo Knoflíkáři (1997) a má i scénáristický podíl na Samotářích (2000) Davida Ondříčka. Samostatně pak debutovala originálním povídkovým filmem Kuličky (2008). Před několika lety přišla se vztahovým, komerčně laděným snímek Cena za štěstí (2019), který i přes některé výborné herecké výkony (Jaroslav Plesl) nelze označit jinak než jako nepovedený. Drama Pohani, v kinech uváděné jako “zfilmové divadlo”, působí v dosavadní Dabrowské tvorbě překvapivě. Jedná se o nezávisle produkovaný film s nepopiratelnou výpovědní hodnotou, jehož komerční potenciál není nijak velký. Pohani se svojí přiznanou divadelností mohou u nepřipraveného diváka narazit, filmovému tvaru mohou být vytknuty některé aspekty (problematické synchrony, rámování příběhu), jiné ale je zase nutné ocenit, třeba práci kameramana Davida Čálka, hudbu Ivana Achera či herecké výkony především Lenky Vychodilové, Josefa Poláška a Terezy Slánské.                                                                                                    Bezproblémové přijetí filmu ovšem nečeká ani u křesťanů, kteřé by mohli mít pro film o otázkách transcendence vstřícnější postoj. Ti se totiž mohou cítit být dotčeni vulgárním jazykem (jak by ale měl hovořit životem zrazený alkoholik?) i urážlivými postoji některých postav vůči křesťanským symbolům. Urážky a pochybnosti zde ale nejsou svévolné a jasně ukazují na časté “karikatury Boha”, nikoli na Boha samotného.                                                                                               Pohani se většinové české produkci vymykají jak svým svébytným řemeslným pojetím tak důrazem na témata, která naše hraná tvorba prakticky neřeší: ptá se po podstatě víry, po moci pověry, uvažuje o farizejství i skutečném požehnání. (Mírně upravený text, který původně vyšel v Katolickém týdeníku 45/2023.) (13.11.2023) (méně) (více)