Jak Golem na svět přišel

Poslední Wegenerův výstup v roli staropražského monstra, tentokrát v upravené verzi původní židovské legendy. Film, který se stal základním kamenem většiny filmů o lidských výtvorech, jenž se vymkly kontrole a postavily se proti člověku, přímým předobrazem filmového Frankensteina a dalších netvorů, kteří jsou lidštější než lidé, a také filmem, jehož technické postupy, práce se světlem, kulisy i herecké pojetí inspirovaly řadu pozdějších tvůrců a herců. Pro fandy, které zajímá historie žánru absolutní povinnost, s několika i dnes velmi působivými scénami a podmanivě temnou atmosférou zajímavě zabarvenou přehnanými hereckými gesty typickými pro němý film i dobovým okouzlením ze stále ještě nového média. (29.04.2011)

Je tu zobrazená arogancia aj pokora.Sú tu veľmi strašidelné exteriéry,ukážkové dobové kostýmy a celková výprava filmu je okázalá.Herci boli na tu dobu solídny a tento krát to do grotesky zasahovalo len minimálne.Ale problém vidím v tom,že film mal rozťahaný dej a skrátiť ho aj o 20 minút by určite pomohlo.Maska golema môžem povedať len toľko,že bola zaujímavá.Ale nazvať tento film horom tak to by som bol v tom veľmi opatrný.Nieje tu toľko atmosféry ako v Upíru Nosferatu ale aj tak som spokojný. (14.02.2015)

Wegenerov Golem, realizovaný nedlho po Kabinete doktora Caligariho, je klasickou snímkou nemeckého filmového expresionizmu. Prvé Wegenerovo spracovanie tejto starej židovskej legendy sa datuje rokom 1915, druhé, štylizované ako komédia (Golem a tanečnica, 1917), je o dva roky mladšie. Do dejín kinematografie sa ale zapísala až (táto) tretia verzia, nazvaná Golem, ako prišiel na svet (1920). Hoci je Golem postavený na tradičnom židovskom rozprávaní, s aktuálnym judaizmom nemá mnoho spoločného; filmoví rabíni pripomínajúci čarodejných hviezdopravcov (na hlavách nosia skalpy, nie jarmulky), ktorí majú za cieľ privolávať zázraky na hlavu kráľa. Sám rabi Löwy vyzerá ako šialený vedec nie nepodobný doktorovi Caligarimu (Werner Krauss) alebo Rotwangovi (Rudolf Klein-Rogge) z Langovho snímku Metropolis (1927). Pre filmový expresionizmus sú typické výrazne štylizované kulisy: v Golemovi sú interiéry aj exteriéry židovského ghetta pokrútených a hrubých tvarov, navodzujúcich predstavu lona, zatiaľ čo svet nežidovského dvora je plný hýrenia a rozprávkovej atmosféry. V tridsiatom prvom roku Golem výrazne inšpiroval Whaleovho Frankensteina (1931); ten za svoju podobu vďačí viac Wegenerovi ako Mary Shelleyovej. 65% (15.02.2010)

Tento snímek nese pravděpodobně 1. příčku v mém osobním žebříčku nejnudnějších a nejzdlouhavějších filmů. Až na lepší začátek a celkem dobrý konec, mám neuvěřitelnou mlhu. Snad, že dialogy jsou pro mě skoro to nejdůležitější a pokud má 1 a půl hodinový film kolem 35 vět přímé řeči, nedokážu plně akceptovat a pochopit děj a stávám se stále méně a méně pozorným. Čili v souvislosti s tím, že jde o němý film, ve kterém se z velké části příběh odvíjí gesty a obrazově, mnoho věcí mi pak uniklo a nedokázal jsem tak ocenit, alespoň tedy podle zdejšího hodnocení, nepochybnou kvalitu počinu. (14.04.2006)

Snímek Jak Golem na svět přišel (opět) z roku 1920 byl sice prvním expresionistickým, ale již třetím golemovským projektem významného herce i režiséra Paula Wegenera, v němž nechal postavit Prahu z židovských legend a ztělesnil monstrum z nočních můr. ___ Snímek Jak Golem na svět přišel hraje v dějinách kinematografie hned dvě významné role. První z nich představuje jeho pojetí expresionistické poetiky, kterým tvoří svého druhu alternativu k tomu malířskému a divadelnímu, jež známe z Kabinetu doktora Caligariho nebo Od jitra do půlnoci. Efekt zploštělého či pouze naznačeného prostoru totiž nahradil vytvořením prostoru coby labyrintu s bohatou texturou reprezentovaných (hliněných) povrchů. ___ V souladu s Jeanem Mitrym lze hovořit o grafickém expresionismu v prvním případě a plastickém expresionismu v druhém. Důraz se z okázale nerealistické stylizace přesunul na takovou, jež spíše rozrušuje zkušenost s realistickým. Pražské židovské ghetto má přitom fascinující podobu pokrouceného bludiště roztodivných úhlů, jež stojí v kontrastu k reprezentaci rudolfinského dvora – a to nejen tím, jak je vystavěno, ale i režií herců inscenovaných v těchto prostředích. ___ Hravost přitom nelítostně narušují vstupy náhlých naturalistických výjevů, jako je člověk shozený z věže, žena tažená za vlasy ulicemi a bezvládná těla u cest. Pozoruhodné je i to, jak málo film usiluje o komplexnější motivování postav, spíše nesympatických a jen v základních emocích načrtnutých. Do popředí tak lépe vystupuje soustavně budovaná postava hliněného Golema, o němž se dlouho mluví, nejopulentnější scénou je cesta k jeho oživení, a nakonec dlouze sledujeme, jak se vzpírá kontrole a stává se… kým vlastně? ___ A zde koření ona druhá linie kinematografických dějin, jíž je film významnou součástí. Právě Wegenerovou (třetí) interpretací Golema se totiž nechali otevřeně ovlivnit tvůrci hollywoodského Frankensteina (1931), a to ve vizualitě, vedení příběhu a hlavně v uchopení nelidského, a přece tak lidského monstra. Ano, Jak Golem na svět přišel dnes působí „všedněji“ než Caligari, leč není o nic méně zvláštní – jen se stal nedílnější a významnější součástí naší zkušenosti s (žánrovou) kinematografií. [Připraveno pro LFŠ 2021] (29.08.2021)