Dlouhá cesta domů (TV film)

monolog

Miluju ty filmy o stáří a jak se s blízkým příchodem smrti musí ti staříci stále plní života smířit. A Glenn Jordan tím byl taky očividně fascinován, možná i pro jeho stále rostoucí věk a tak točil spoustu filmů, kde se s tím snažil vypořádat. Vím aspoň o deseti, ale mohlo jich být ještě mnohem víc. Všechny se vyznačují příjemným pohledem na situaci, ukazují starého člověka jako ne do starého železa patřící rachotinu, ale že se s ním musí ještě počítat, že i my budeme vlastně jednou staří a budeme cítit totéž. Jak zpívá Jaroslav Uhlíř Nevyměňuj staré známé za nové, nebuď na ně zčistajasna drzý, možná mají paměť jako slonové, možná je to v skrytu duše mrzí. A myslím, že tento verš plně vystihuje atmosféru i dojem z filmu. Jack Lemmon tu hraje starého muže, jenž trpí destruktivní láskou a přílišnou starostlivostí svého syna se snachou, která z něj dělá spíše Lazara a nemohoucího odsouzence na smrt. A tak se rozhodne ukázat, že na to ještě má, že není žádná troska bez kouska síly, že do rezivého železa jej nezařadí nikdo jiný, než jen on sám nebo možná ještě osud. Je to vlastně cesta za svobodou, ne nepodobná filmům Jamese Deana i když, pravda, hlavní hrdina není James Dean. Přesto se jako Dean i on snaží vzepřít zajetým pravidlům a předsudným stereotypům. Ukázat, že stále může rozhodovat sám za sebe. Přál bych si jednoho dne, až mi bude přes těch sedmdesát, být jako on.(22.3.2006)