Zatracení

Už od úvodní části volné trilogie vzývá Béla Tarr ve svých nekonečných záběrech metafyziku černobílého světa a život tam venku zachycuje v magickém bezčasí, kdy je každý východ slunce poznamenán malou osobní apokalypsou. Závěrečná scéna souboje se psem v bahně pro mě osobně představuje dokonalý obraz absolutního zatracení. (02.05.2014)

KÁRHOZAT je Tarrova první spolupráce se známým maďarským spisovatelem Laszlem Krasznahorkaiem, která pokračuje dodnes, a zároveň, jak se uvádí v jednom z komentářů na IMDb, i první film, který ustanovil charakteristický Tarrův styl._____ KÁRHOZAT/ZATRATENIE chybí možnost spirituálního naladění se, jaký měla noční můra WERKCMEISTROVY HARMNOIE či lucidní sen SATANSKÉ TANGO (nebo tomu je naopak?), uspokojí spíš filmové vědce a teoretiky, kteří tuze rádi čtou v záběrech. Samotný režisér prohlásil, že pro něj je film a kinematografie "image" - tedy obraz, a o nic jiného v jeho filmech nejde._____ Minimum narativu, až primitivní premisy a styl spočivající v až nesnesitelně dlouhých záběrech, v nichž buď následujeme hrdinu/jdeme spolu s ním (WERCKMEISTROVY HARMONIE), rekonstruujeme fabuli a jsme tak v pozici "detektiva" (MUŽ Z LONDÝNA) či jsme nestrannými pozorovateli určitého dění (SATANSKÉ TANGO a právě KÁRHOZAT/ZATRATENIE). V tomhle pomalu plynoucím počinu, otevřeném čtyřminutovou (!) scénou muže sledujícího zpoza okna jezdící nákladní vozy na lanovce, jde o to, co je v záběru, kolik vrstev ukrývá a jak to odráží mentální stav mlčenlivého a melancholického hrdiny. Hrdina není zatracen, v tomto ohledu název lže, ale divákovo pozorování a odkrývání jednotlivých vrstev ano, protože vše nakonec skončí "smytím" stop a hrdinovou dehumanizací._____ Tarr by se akorát mohl naučit pracovat mnohem méle s postsychrony, které z filmu přímo trčí a vyloženě ruší, když už teda tolik dbá na zvukový podkres svých filmů - v MUŽI Z LONDÝNA je to jakýkoliv rozhovor mezi Krobotem/Swintonovou a v KÁRHOZAT/ZATRATENIE hudební vystoupení. Někdo tady, ukažme si na ni - Bebacek - má zvláštní, a někdo tady, ukažme si na něj - O*R*I*Nek - má vytříbený vkus. :-P (17.02.2008)

Je poněkud nešetrné, že „guru“ současné evropské filmové magie a malíř apokalyptických stínů filmového plátna je označován za „tvůrce, jenž nestříhá“, když totéž platí o jednom z jeho nepřímých patronů Miklósi Jancsóovi již od 60. let. Soustředěnou úchvatnou taneční scénu ve vesnickém lokálu má už ve svém filmu také Zoltán Fábri – Kolotoč (Körhinta, 1956). Atd. Na tvorbě Bély Tarra je důležité, že dokázal tyto silné vlivy maďarské kinematografie syntetizovat do vlastního autonomně fungujícího filmového světa, pro jehož účely dokázal zjemnit i undergroundově zvučnou maďarskou rockovou hudbu při spolupráci s Mihály Vígem, jehož využil i jako herce. Tarrova klíčová „satanská trilogie“ (na téma ontologických a kosmických problémů) začíná Prokletím, jehož děj a hutné dojmy vychází ze spolupráce s Lászlóem Krasznahorkaiem, tvůrcem přesných, z reality příšerné maďarské pustiny vycházejících malých velkých příběhů, které Tarr dokáže zachytit v působivém bezčasí a dovolují mu realizovat veskrze spíše básnické představy o vizuálním rytmu, pohybovém aranžmá hudebních scén, metafyzice černobílého světa uvnitř záběru, vždy však ve spolupráci se svým týmem. Skloubení těchto znaků v nejkratším dílu trilogie je silně magickou záležitostí. (16.01.2012)

Setsakra ponurý nihilistický portrét lidské bezútěšnosti, který ztělesňuje jakýsi renesanční přelom v Tarrově filmografii, a který posléze definoval stanovený charakter a signifikantní půdorys jeho budoucích snímků. Nejenže se jedná o první díl pomyslné trilogie - vypovídající o bezvýchodnosti života s minimem narativu a přemírou lyriky - která symbolizuje vzájemnou kreativní spolupráci Bély Tarra a spisovatele Lászlo Krasznahorkaie. Tarr zde především straní děj na úkor absolutní nadvlády formalismu, a zároveň zde excelentně uplatňuje faktor melancholie, beznaděje a sklíčenosti skrze statickou panoramu, díky čemuž vzniká ojediněle tísnivá atmosféra, která reflektuje dekadenci lidské existence, jež vede k hořké nechuti ze života.... 8,6 hafánků z 10 (24.04.2020)

Zatracení představuje první část trilogie a platí zde, stejně jako u dalších dvou filmů, že příběh je tlačen do pozadí a na odiv se dere vizuální stránka filmu. Příběh je velmi jednoduchý. Sledujeme postupné zatracení hlavní postavy Karrera, který většinu dne tráví v barech malého hornického města a touží po zpěvačce z blízkého baru. Jeho život je každodenním stereotypem, ve kterém se opakují neustále ty samé věci. Podobně jako v pozdějších filmech Bély Tarra platí, že hodnota filmu se nedá vyložit (musí se vidět, aby ho šlo docenit) a není vůbec závislá na jeho příběhu. Tedy není zde důležité, o čem to je, ale jak to je udělané. **** Zde je právě vidět ono estetizování všednosti a nudy, které Tarr v dlouhých záběrech zobrazuje. Přenáší je však i do stylu filmu, využívajíc repetivních jízd kolem postav, znázorňující jejich neustále stejnou povahu a bezvýchodnost situace, či systematického opakování ruchů i diegetické hudby, tvořící nikdy nekončící smyčku. Karrer je zde postavou, která se svému osudu nemůže vyhnout, má ho pevně určený, a jediné o co se snaží, je naplnit nějak čas než nastane konec. Jeho charakter klesá stále níže a níže, až v sobě nemá nic lidského (nemá žádné sociální cítění) a stává se pouhým zvířetem, které bojuje pouze za své zájmy. **** Ačkoli je Tarr ve svých filmech vážný, nevyhýbá se ani sarkastickému tónu některých scén. Karrer například chodí do místního baru, který je příznačně pojmenován „Titanic“. **** Je to vlastně také vykreslení prostředí, jež na nás působí tísnivě, a které je dokladem lidského úpadku (nikoli však jejich činitelem). Potemnělé město neustále bičuje déšť, který na rozdíl od Tarkovského není vnitřně očisťující, ale naopak v zásadě negativní. Je symbolem monotónnosti a nezastavitelné destrukce. V ostře nasvětleném prostředí, někdy připomínající až film noir (odpovídá tomu předem odsouzený hrdina i rozporuplná femme fatale) je jediným ústředním bodem hospoda, která skrývá přístřeší pro zdejší návštěvníky a ve které se lidé upíjejí, aby zapomněli na svůj osud. Motiv hospody, v níž se odehrává lidová zábava (v tomto případě posvatební veselice) se pak objevuje v každém následujícím filmu. Béla Tarr tím možná nastavuje zrcadlo stavu společnosti ve východní Evropě, plné lidí pasivně čekajících a přičítajících své historické neúspěchy všem ostatním, utápějící se svou malostí. (10.08.2009)