Hellzapoppin'

Nu, opravdu jsem byl překvapen jak si před více než 70 lety dokázalo být hráno se surrealistickým propojením rovin vyprávění, intertextuálností, žánrovostí, tak absurdně jak to o nějaké dvě dekády později naplno předvedli Monty Pythons. Viděno to takhle, nemá cenu se bavit o příběhu, který je víceméně banální, ale pouze coby odraz banality příběhů, těch "seriózně zábavných" tehdejší doby. Cool. (13.08.2013)

To jsem netušil, že už tenkrát vznikaly takovéhle sebereflexivní anarchie! Postavy přecházející nejen plynule ze scény jednoho filmu do scény dalšího, ale procházející i různými úrovněmi diegeze jako by se nechumelilo. A navrch kopa intertextových hříček: v hledišti divadla se objevivší Frankenstein, chlapík držící v ruce sáňky s poupětem a hlásící: "já myslel, že je spálili"... Jako kdyby Mel Brooks potkal bratry Marxovy (kterým ostatně scénáře psal stejný člověk) (11.10.2007)

Formát filmu o filmu o filmu na základě Ole & Chic Broadway show, která nikdy nezůstala identická. Příběh vedlejší, jen "1000 mph" tempo a jeden velký, disruptivní mišmaš skečů, převleků, sebeuvědomělých triků na diváka, "jackassáckých" neplech a muzikálních čísel. S vrcholem hned v pekelný úvodce. Na mě prostě příliš volný chaos, zdá se ale lahůdka, jste-li student cinefil. * shades of inferno and vaudeville, anything can happen and it probably will * (19.11.2018)

Celé dobre. Hudba, piesne, tanečná zložka (omg, tí černosi boli úžasní!), kostýmy, herci, gagy, hovoriaci medveď, čerti, hry s obrazom a filmom. Všetko. Bavila som sa veľmi dobre a tie štyri hviezdičky odo mňa mali isté. No za Rosebud si zaslúžia plný počet. Skvelý pocit, vidieť niečo takéto na veľkom plátne (aj keď len z kópie Filmotéky s pošramoteným zvukom, čo ublížilo najmä pesničkám, ale aj tak!) a predstavovať si, ako sa asi zabávali diváci, keď to videli v kine leta Páně 1941. Hollywood ešte vtedy nemal krízu nápadov. (Lumiere - 12. 08. 2013) (12.08.2013)

Naprosto úžasná anarchie. Co si dokázali v roce 1941 vymyslet a natočit, je k nevíře. Nejenom obvyklé vtípky, ale i gagy, práci s obrazem, parodické odkazy na jiné filmy, neustále hrátky s přiznanou kamerou či diváky ("Smraďoch Miller má jít domů"). Přestože film má jakýsi fiktivní děj, ten je neustále porušován. Mezi všemi scénámi vede živelná (byť určitě pečlivě nacvičená) taneční exhibice černošských "sloužících". Vypadá, že předběhla dobu o takových dvacet let a lituju, že nemůžu vidět, jak se na něco takového tvářili diváci v konzervativních částech USA. (17.09.2008)