O Schmidtovi

80% - Celovečerní famózní recitál Jacka Nicholsona… Tentokrát v roli složitější postavy, neboť film pojednává o mnoha věcech najednou, které se dají jednoslovně shrnout jako „vztahy“. Vztahy s okolím, i se sebou samým, se svým svědomím, se svou minulostí, přítomností, i se svými perspektivami. Začátek filmu je na velmi vysoké úrovni, a jeho tempo a styl vyprávění na mě udělaly velký dojem. Děj sice trochu ubere na zajímavosti po nostalgické road-movie sekci, ale když pak skrze dceřinu svatbu dospěje k návratu Schmidta domů, formuluje své poselství velmi pěkným otevřeným koncem. (14.11.2006)

Před zhlédnutím tohoto smutného snímku jsem zjišťovala hodnocení a zjistila, že to není zase taková sláva. Nečekala jsem tedy žádné zázraky… O to větší radost jsem měla, když jsem zjistila opak. Příběh zoufalého muže, který se čerstvě ocitne v důchodu a ztrácí tak své veškeré návyky. Musí se přeozganizovat, zvyknout si na spoustu novinek a jako starému člověku to dělá nemalé potíže. Vše podtrhuje samota, která je snad to nejhorší, co vás ve stáří může potkat. Rezignuje a přestává o sebe dbát, nevidí v ničem smysl. Skrze dopisy adoptovanému chlapci dochází k jakési sebereflexi a rozhodne se, že podnikne cestu za svou dcerou. Jack Nicholson opět potvzuje své místo u mě a žebříčku nejoblíbenějších herců… (30.03.2008)

Příběh se mi líbil hodně a tohle téma mě veme skoro pokaždé, jenže to bylo natočené takovým utahaným nudným stylem. Ze začátku mi to vůbec nevadilo, ale od příjezdu Warrena za rodinou na svatbu to už byla opravdu velká velká nuda, kterou zachraňoval Nicholson, jeho adopotovaný afričan a samozřejmě dojákový obrázek na konec. Věděl jsem předem, že tam něco takového bude a stejně dojalo. (29.03.2008)

Hmmm, hezký, ale o čem to vlastně bylo? Celý film plyne nevzrušivě, pomalu, asi jako život osamělého uzavřeného starce, což by nebylo v zásadě na škodu, ale celou dobu jsem marně čekal, že se děj někem posune, čekal jsem na nějakou pointu, nebo na nějakou zapamatováníhodnou situaci, nějaké emoce. Nic takovýho , až na pár zdařilých momentů (ale že jich bylo málo!), se nedostavilo. Sice ´o Schmidtovi´, ale vlastně o ničem. Pouze jsem se ujistil, že Nicholson je skvělý herec a umí zahrát všechno, ale to už dávno všichni víme, že ano. Jestli něco od Alexandra Paynea, tak rozhodně doporučuji jeho GENIÁLNÍ ´Bokovku´, se kterou přišel o 2 roky později. (22.06.2003)

Silně nedoceněné komorní drama o běsech stárnutí, prázdnotě důchodu a tíze samoty... Alexander Payne vsadil na poetiku všednosti a tenhle pocit každodenního života byl divácky doslova konsternující. Pomale plynoucí příběh o člověku, který se dostává přes onen velký životní zlom, jakým je ukončení produktivního věku a odchod do důchodu, a neví si se svým životem náhle rady... Když se k tomu ještě přidá nenadále dostavivší se samota, čerstvý důchodce Schmidt se postupně propadá s ubývajícími denními rituály až někam na samé lidské dno. Dá se to přijmout, nebo se tomu můžete postavit - a to, trochu po vzoru Americké krásy (ve vydání pro seniory), udělá i Warren Schmidt - vydá se na nesmyslnou cestu přes Spojené státy za svou dcerou. Tahle cesta nemá tentýž vnitřní náboj a pozitivní rozměr jako třeba Lynchův Příběh Alvina Straighta, důchodce Schmidt je zlomený a osamělý, mrzutý starý muž, který se cestou snaží zaplnit náhle vzniklé prázdno ve svém životě, neboť jediné, k čemu se dá upnout, je na dálku adoptované malé černošské dítě kdesi v daleké Africe. Tenhle institut suplujícího psychoanalytika je skutečně silný okamžik filmu a závěrečný očistný pláč byl jedním z nejdepresivnějších momentů, co jsem kdy na plátně spatřil. To, že je Jack Nicholson skvělý herec a že většina filmu stojí na něm, netřeba asi rozebírat. Nicholson propůjčuje svému Schmidtovi úžasný vjem bezradnosti, bezvýchodnosti, je tak autenticky ztracen v běžném životě (dokonalá scéna rezignace při telefonování v budce, pouhé užívání mimiky při návštěvě rodiny budoucího zetě...), je plný skepse a rozrůstající se deprese, šedne a mění se i fyzicky... Zajímavá byla kamera - ta přemíra statických záběrů, perfektně kompozičně promyšlených (kupř. nádherný záběr Schmidta sedícího v místě zlatého řezu u rozsvícené lampy, přičemž většina záběru zůstala utopena ve tmě...), vytvářela dojem jakéhosi pomalého plynutí času, jakéhosi bezčasí typického pro postproduktivní část lidského života. Většina záběrů byla také podobné velikosti (celku), což zesilovalo dojem ztracenosti člověka (v prostoru i v životě). Mizanscéna byla strohá, městsky chladná, proti čemuž ostře kontrastovaly interiéry pokoje rodičů Schmidtova zetě... Silný, empatický film, který dává vzpomenout na mnohé lidi žijící třeba hned vedle v sousedství... Osamělost a stáří jsou strašné... (18.11.2006)