Vozvraščenije
Návrat
The Return
The Return
The Return
Režie:
Andrej ZvjagincevKamera:
Michail KričmanHudba:
Andrej DergačevHrají:
Ivan Dobronravov, Vladimir Garin, Konstantin Lavroněnko, Natalija Vdovina, Peter Rappenglück, Juan Palomino, Jelizaveta Alexandrova, Galina Popova (více)Obsahy(1)
Komorní příběh o shledání dvou chlapců se ztraceným otcem. Andrej (14) a Ivan (12) žijí jen s matkou a babičkou. Jednoho dne se doma objeví otec – kluci si na něj ani nevzpomínají, znají ho jen z fotografií. Okamžitě se však projeví jako silná autorita, což každý z bratrů snáší jinak. Otec vezme chlapce na výlet – na ryby. Cesta je zároveň ohledáváním terénu vzájemných vztahů, citů, hranic otcových výchovných metod i dětského vzdoru. Přestože spolu stráví jen pár dní, oba chlapce otcův návrat silně ovlivní.
Debut režiséra Andreje Zvjaginceva (1964) se po právu setkal s velkým ohlasem a uznáním na řadě festivalů. Neokázale natočený snímek vychází z výborně napsaného scénáře, který z krátkých epizod, nenápadných situací a drobných postřehů skládá mozaiku charakterů a vztahů, přičemž po celý film udržuje neklid a dějové napětí díky tajemnu nedopovězeného. Adekvátní je pak i realizace, vracející se k jednoduchosti a čistotě filmařského řemesla: kamera, střih, zvuk ani hudba nečarují, o to působivěji však diváka zasáhnou. A samozřejmě stejnou zásluhu na vyznění snímku jako profesionálové za kamerou mají i vynikající, bezprostřední a současně ukáznění představitelé obou obtížných chlapeckých rolí.
(Film měl nicméně tragickou dohru – představitel staršího z bratrů, Vladimir Garin, se krátce po dokončení utopil v témže jezeře, u kterého se natáčelo.)
(Česká televize)
Recenze (263)
Asi nejsem sám, kdo po shlédnutí byl mírně řečeno v rozpacích, co Návrat vlastně symbolizuje, kde je jeho myšlenka. Herecké výkony jsou přesvědčivé. Obrazově jde o krásný film, který si i naprostý laik musí vychutnat. Dějově mně zápletka nepřijde ničím zajímavá, i když silné momenty se najdou, a o otci se vlastně nedozvíme téměř nic. Já osobně jsem milovníkem silných konců. Jsem zastáncem toho, že i když libovolný film nabízí celkem průměrný obsah, zajímavý konec ho může vyšvihnout mezi elitu. Naopak už o tom nejsem příliš přesvědčen a špatné konce dle mého mohou zničit celý pracně budovaný děj. Nechci tím říct, že konec Návratu je špatný, jen vlastně neukáže vůbec nic. Žádné rozuzlení, vysvětlení, nic. ()
Čekal jsem méně, dostalo se mi mnohem více. Ruských filmů moc neznám, a tak jsem se těšil, jestli mě třeba příjemně nepřekvapí a taky, že si trochu procvičím slovní zásobu, když mi jedou ty titulky (a jak jsem zjistil, většinu nadávek pobere slovíčko дурак a taky, že "srab" se řekne трус ;-)). Hodně silný příběh, někdy ledově chladný, podbarven krásnou mrazivou hudbou, dobře zahraný (oba dětští představitelé působili velmi autenticky), celkově velice opravdový, protkán štiplavým humorem (rozhovory otce a Ivana), následuje nečekaný zvrat a otevřený konec s mnoha otázkami. Navíc sdílím názor, že každý si tu najde něco svého. Jasných 5*. Zajímavé komentáře: kleopatra, Marigold. ()
A.Zvjagincev ve svém debutu dokazuje, že současná ruská produkce dokáže evropskému (ale i celosvětovému) filmovému trhu dosti nabídnout. Tento snímek právem dostal několik prestižních ocenění (příkladem budiž Zlatý lev z MFF Benátky 2003), neboť se jedná o hodně silný emocionální zážitek, který v divákovi rozehraje celou plejádu myšlenkových zákrut. Režisér záměrně neprozrazuje vše „polopatě“, hraje si s námi, živelnost příběhu staví právě na jeho pomalém plynutí. Živelnost též spočívá na bedrech herců, ale i na neživém elementu – vodě. Ta se zde všudypřítomně rozpíná, vsakuje se jak do dějové, tak do vizuální stránky. Je to právě i ona, jenž svým symbolickým plynutím posouvá děj dále. Autetičnosti (někdy až ostré syrovosti) se dostává příběhu i poloamatérským ztvárněním, korunovaným přesvědčivými výkony herců, kteří brilantně zapadli do svých rolí. Film vypráví o osudech dvou chlapců, do jejichž života nečekaně vstupuje otec. Poměrně poklidné živobytí je rázem narušeno, zmatenost začíná vyplouvat na povrch. Proč právě teď a co po nich chce? Druhý den se ihned vydávají na výlet, kde se postupně formují vzájemné vztahy. Starší syn Andrej postupně plní otcovi často autoristické rozkazy, je šťastný, že se vrátil. Neptá se po příčinách, dostalo se mu konečně toho o co byl tak dlouho ochuzen. Naopak u mladšího syna Ivana se projevuje vzdor, pocit vzpurnosti hraničící až s tragickou bezmocností. Naopak on se po příčinách ptá, nechce si připustit, že vůbec nějakého tátu má. A i kdyby měl, tento by se k nim jistě neřadil. Konverzace se odehrává hlavně na poli příkazů, které otec chladně - až despoticky - chrlí na oba syny. Divák již od počátku cesty dostává příležitost, aby si udělal sám vlastní názor na jejich vztahy, aby pochopil, proč vlastně otec přijel, a proč vůbec tento výlet. Myšlenkové proudy se rozbují. Zvjagince přesně a vědomě pointuje (uzavírá) jednotlivé denní scény, hraje si s příběhem stejně jako s našimi nervy, protože my stále nevíme, co se může a bude dít. Závěrečně vygradování a postupný dozvuk považuji za jeden z nejsilnějších filmových zážitků v tomto roce. Jakési metafyzické vyznění, silná imprese. Oscar je pro takovýto počin slabé ocenění. ()
Dva prístupy k rešpektu otcovskej autority, prichádzajúcej s neznámym cieľom odkiaľsi z minulosti, nedlhú dobu pobudnúcu v nepokojnej prítomnosti a strácajúcej sa v hlbinách zabudnutia. Dva prístupy, dvoch rôzne reagujúcich synov: starší poslušne plní úsečné, vojensky strohé otcove povely, mladší sa vzpiera a pochybuje o mužovi, tvrdiacom, že je otec – neverí mu, trpí pocitom zrady z dlhoročného odlúčenia. Trojica –otec a dvaja synovia sú na autovýlete s neurčeným cieľom, s trasou, ktorú nik presne nevie – zdá sa, že aj otec sám je vedený akýmsi pokynmi zhora, prostredníctvom záhadných telefonátov. Nič sa nevysvetľuje, odpovede zamŕzajú v jednoslovných zarážkach. Čas, ktorý je daný k vysvetleniu si postojov a k odovzdaniu životných skúseností je vyplnený hádkami na hrane, alebo slepým poslúchaním príkazov bez hlbšieho porozumenia ich zmyslu. Životný priestor rodinných pút je vymedzený konfliktami spôsobenými snahou o priblíženie. Radosť sa odohráva mimo hlavného konfliktu v drobných úsmevných hrátkach, priblížená záverečnou fotodokumentáciou cesty. Tak ako je odlišná mediálna realita od reality samotnej, tak rozdielne sú šťastné úsmevy z fotiek od zádumčivého výrazu všetkých zúčastnených, ktorí majú traja cestovatelia po väčšinu času na tvárach. Nálady, ktoré nastoľuje pocitovo neuveriteľne bohatý film o neprenositeľnosti životnej skúsenosti sú mnohoznačné. Ponorenie sa do vnímania cesty s hrdinami je až priezračne ľahké. Nielen pre výborné herecké výkony, ale aj autentické, neskrášlené prostredie, príbeh zároveň tajomný, realistický a mysteriózny – so symbolmi postupne sa odkrývajúcimi, priliehavú hudbu vychádzajúcu akoby prirodzene z prostredia a nálady, ktorú práve podfarbuje a celkovú zvláštnu atmosféru. Ruská škola zadumaného, psychologizujúceho filmu priniesla jeden z najpresvedčivejších kúskov s viacnásobným presahom do všeplatnej výpovede o ľudskom živote. Dá naň pozerať jednoducho ako na príbeh snahy o zblíženie sa takmer strateného otca so svojimi deťmi a zároveň ukrýva v sebe ďalšie významy, odhaliace sa pocitovým prežívaním jednotlivých scén. ()
Velmi silný a velmi uvěřitelný příběh o cestě v čistě materiálním i metaforickém smyslu slova, jako cesty jednoho člověka k druhému. Láska nemusí mít jen tu uhlazenou, ukníkanou podobu s uslzeným "mám tě rád". Oba dětští herci byli výborní, mírně iritující hudba k ponuré atmosféře sedla jako vosa na meloun. Člověk si uvědomí, jakou má kliku, když má to, co má. ()
Príroda a hlavne tie detské herecké výkony boli fakt neskutočné! ()
Kurrevsky silný film, bez akcie, bez briskných dialógov, avšak s nádherne natočeným ľudským príbehom dvoch chlapcov, ktorí excelovali svojimi hereckými výkonmi. Film, ktorý sa oplatí sledovať až do posledného titulku. Minimálne za ten čas sa treba zamyslieť nad Zvjagincevovým dielom a zahĺbiť sa do myšlienok .... lebo o tom ten film bol - premýšľaj a prežívaj !!! ()
Návrat je jeden z nejlepších filmů, jež jsem kdy viděl. Tak krásně lidský a pozoruhodný příběh, ve kterém si však hlavní postavy nerozumí a z toho pramení syrovost a temná stránka filmu, by si zasloužil trochu větší pozornost. Úchvatné herecké výkony, perfektní scénář, zajímavě barevně podkreslené filmové záběry, plno nevyřčených věcí a na konci příběhu i smrt, to vše nabízí tento ruský příběh, jež se stal festivalovou senzací roku. Já mám filmový zážitek na hodně dlouhou dobu. Jakmile někde o tomto snímku uslyšíte, hned se na něj podívejte a budete stejně fascinovaní tímto příběhem, jako jsem byl já. Pět hvězdiček bez debat! ()
Co bylo sakra v tý skřínce? Tak dlouho mi snad ještě nikdy nic nevrtalo hlavou! ()
Ako vraví ruské príslovie: "незваный гость ху́же тата́рина“ . Nepozvaný hosť je horší než Tatár. Zostáva zásadná otázka ohľadom istej "veci". Na jej zodpovedanie ostáva asi len osobne ísť prekopať ostrovy ďalekého ruského severu (a popri tom si nazbierať nejaké tie lesné plody). Výkony detských hercov a krása exteriérov robia z tohto najlepšieho Zvjagincevovho filmu nezabudnuteľný zážitok. ()
Asi najkvalitnejší alebo minimálne jeden z nakvalitnejších ruských filmov, aké som doteraz videl. Film akých sa dnes netočí mnoho, čo je veľká škoda, a možno aj práve preto som si ho tak zamiloval. Príbeh v podstate jednoduchý, ale presvedčivosť s akou dvaja detský herci zahrali pochybovačných a nesmelých chlapcov, tak to klobúk dole. Výlet s cudzím chlapom, o ktorom im mama povie, že je to ich otec sa postupne v tvrdohlavých chlapčenských hlavách, mení z ich pohľadu na boj o prežitie... Kto to naozaj je? Rozuzlenie príde až v záverečných titulkoch a je dosť šokujúce. Film sa nesie v pozvoľnom tempe, na nič netlačí, všetko čo sa vo filme stane, prichádza akoby prirodzene a napriek tomu si film dovolím označiť za napínavý. Kto pochybuje o kvalite ruského filmu, tak to by mohla byť jedna z ukážok, ktorej má čo aj hollywood závidieť. Viac takýchto filmov. 100%. ()
90% - Film, při kterém se člověk ani na chvilku nenudí. Stále je na co koukat. Příroda, počasí, famózní herecké výkony, a hlavně dokonale přesvědčivě se odehrávající příběh, jež je snímán mimořádně citlivou kamerou. Od filmu jsem očekával mnoho, a nebyl jsem zklamán. Takže za pět :o) ()
Pro nekoho lehky a poeticky film o emocich, pro jineho tezke a pochmurne zobrazeni odcizeni mezi otcem a syny, evokujici trebas i vlastni zazitky. Pocit bezmoci z tohoto odcizeni, snaha o sblizeni se s druhou osobou, o ktere citime, ze je nam blizka, ale presto nam cosi v nitru v kombinaci s odpudivymi projevy one osoby nam brani "prekrocit vlastni stin" a opravdu se s ni sblizit, porozumet ji, naladit se na spolecnou vlnu. Navic, kdyz tato osoba neni schopna pochopit detskou mysl, ktera potrebuje jasne odpovedi na sve jasne otazky. Snaha pochopit je pro detskou mysl vlastni a prvorada vlastnost a nechospnost empatie do tohoto pocitu muze vest k zbytecnym situacim. A jak Radko ve svem komentari na teto strance spravne poznamenal, fotografie zachycujici usmevave chlapce nemohly byt vice v kontrastu s predvedenou "realitou". "Ach," chce se mi hlesnout, tolik myslenek cloveka napada v souvislosti s timto snimkem, ale nelze je vsechny spravne zachytit do slov a ani by to nebylo stravitelne pro jeden komentar. Tak zvlastne a mimoradne krasne natoceny film, jsem uz opravdu dlouho nevidel (nevim proc, ale jiste obrazy mi svoji kompozici pripominaly uryvky z Kitanovych del), zvlaste po vizuelni strance. K vykonum hercum taktez nelze mit vyhrady, 6*. ()
Silný příběh navrátivšího otce a jeho dvou synů. Všichni to odehráli velmi přesvědčivě. Na plné hodnocení to určitě není, ale 4* si film zaslouží, protože se mě ten dobrodružně dramatický příběh dostatečně líbil. 75% ()
Působivý film s nezaměnitelnou a chytlavou atmosférou, laděnou dost hutně až depresivně. Pochválit musím jak herecké výkony, tak i zvolené prostředí, užití hudby a samotnou hloubku příběhu. Záhada truhličky (kufříku) je rovněž něčím, co si divák bude dlouho pamatovat. ()
Nevie niekto náhodou, čo bolo v tej skrinke, čo sa potopila?:))))))..........Zvyagintsevov debut, na prvý pohľad možno jednoduchý film, no zároveň zimomriavkový až hrôza!!!! V prvom rade výborná kamera (zaiste inšpirácia Tarkovským), množstvo nezodpovedaných otázok, tajomná napätá atmosféra, úžasné herecké výkony a šokujúci záver, ktorý nenecháva chladnú hlavu, plný významov a každý si v ňom nájde ten svoj...Nádherný emotívny zážitok... ()
S ruskými filmy moc zkušeností nemám a když jsem jeden viděl na filmovém festivalu v KV, nabyl jsem dojmu, že ruské filmy jsou velmi levné, vznikají v "polních podmínkách" a je to na nich vidět; a něco podobného jsem očekával i od Návratu. Naštěstí jsem se mýlil - už od začátku jsem byl okouzlen krásnou hudbou a kamerou; a překvapen hereckými výkony. Obzvlášť ti dva dětští herci byli skvělí, což můžu posoudit podle toho, že mi byli opravdu nesympatičtí (nepoznal jsem, jestli toho otravného romazlence jen hraje, nebo jím skutečně je, což v prvním případě znamená pochvalu:-) ()
Skvěle natočený film. Pomalu odvyprávěný s důrazem na každou maličkost, ať už je pro základní příběh podstatná či ne... Mnoho výrazových prostředků, které přímo volají po interpretaci je pak pouhou lahůdkou na dortu, který je přesně vyvážen tak, aby dokázal diváka vtáhnout a přitom mu nenadbíhat... ()
Drsný a zároveň lyrický film s nejčistšímí výkony dětských herců. ()
Samozřejmě mi to nedalo, abych se nevzpomněl na Harmonova Stopaře. Podobně jako Jim Halsey jsou i dětští hrdinové Návratu podrobeni velmi kruté iniciaci, pozvolné proměně v muže, za kterou stojí tajuplná mentorská postava. Ve Stopaři má podobu psychotického stopaře, který hlavního hrdinu pronásleduje napříč mytickou americkou krajinou (!) a zdánlivě nesmyslně mu činí ze života peklo, v Návratu jde o "vzkříšeného" Otce. Stejný archetyp - rozdílné podoby. Na jedné straně křest ohněm, na druhé křest vodou. Pro vyprávění Návratu je zcela zásadní moment, kdy chlapci spatří Otce, kterého do té doby znali jen z fotografií, jak leží na posteli jako Mantegnův Mrtvý Kristus. Od této chvíle můžeme vyprávění vnímat skrze jeho duchovní rozměr; cestu, kterou chlapci s Otcem nastoupí, tedy jako hluboce symbolickou. A přirozeně se o Otci - jako polomytické, vzdálené bytosti - téměř nic nedozvíme. Z nejasných indícií však můžeme vyčíst, odtušit, že přišel z moře - co tam však přesně dělal, zůstane zastřeno. Křesťanská symbolika naznačená polohou v posteli a naléváním vína u večeře se však zjeví i v jiných vtěleních - a to zejména v podobě "znamení ryby". Když se pak Otcovo tělo záhadně utopí s loďkou v moři, nemůže být pochyb. Snímek začíná ve vodě - POV záběrem z rybí perspektivy - a ve vodě, jako přirozeném prostředí, z něhož vzešel život, také končí. Věčný návrat. Voda je tedy důležitý (a vedle motivu cesty možná nejdůležitější) atribut Zvjagincevova filmu, atribut zjevně splácející dluh Tarkovskému. Nicméně nahlížení na vodu - i její užití - je oproti klasikovi duchovního filmu poněkud odlišné. A nejsem si jist, nakolik to brát jako výtku, zda vůbec. Pro Tarkovského byla voda (ve smyslu hodnoty) totéž, co bílá pro Dreyera. Pevně si stál za tím, že voda v jeho filmech není symbolem, ale voda jako taková. Prostě voda. Jsoucno samo o sobě. To že ji někdo jako symbol vnímal, mu přišlo úsměvné. Vidět kapky vody. Vidět déšť. Nic víc. U Zvjaginceva nic podobného necítím. Ačkoli se během meditativní cesty vyskytuje voda na každém kroku – ať už jako překážka, trest, hrozba či zdroj obživy a života -, je nasáklá symbolismem. Když sleduji Tarkovského filmy, mám pocit, že se přede mnou odehrává něco univerzálního, nadčasového, neuchopitelného. U Návratu jsem naopak měl neustále dojem, že mi někdo podsouvá určité jaksi zúžené vidění světa, což mě velmi omezovalo v plnohodnotném duchovním prožitku a kontemplaci. Veškeré obrazy a nálady Tarkovského imaginária – chladné barvy, vylidněnost, „zrcadlová“ Matka, vlaky, příroda, jejíž součástí se staly rozpadající se pozůstatky civilizace, vraky a ruiny – tak v Zjagincevově moci ztrácejí cosi ze své původní síly, pevnosti a harmonie. Kde byla v přírodním prostoru zjevná, hmatatelná přítomnost magického, je nyní pouze její stín; šepot pod kameny, ve vlnách, v trávě, v písku opuštěného, smutného ostrova. Snad to naznačuje něco o současné civilizaci, těžko říct… Přes jistá nedorozumění (či neporozumění) mi však Zvjagincev velmi imponuje tím, jakou důležitost přikládá mýtu. Mýtus je pro něj cestou k pochopení skutečnosti. A touto cestou, jak Návrat tajnosnubně naznačuje, si musíme projít, jakkoli nebezpečná a traumatizující může být. () (méně) (více)