Samaritánka

Prvních 30 minut jsem se bála, že mě tentokrát Kim zklame, ale jakmile se na scéně objevil otec hlavní hrdinky a příběh dostal dramatický spád, opět jsem byla vtažena do brutálního a přitom poetického Kimova světa a z kina odešla v podivné směsici pocitů a nálad, čili přesně v tom rozpoložení, kvůli kterému Kimovy filmy miluju. Snad nikdy nepochopím, jak to Mistr dělá, ale jeho dlouhé záběry bez jediného dialogu (ačkoli v tomto filmu jich bylo méně než například v hodně meditativním "Jaro, léto, podzim, zima...a jaro") nejsou ani na chvilku nudné, že by člověka uspávaly jako tomu je v mnoha evropských filmech, kde tříminutová scéna bez jediného střihu funguje jako uspávadlo dokonale. Další věc hodna obdivu - každý čin postav je vlastně jakýmsi malým rituálem (například v "Samaritánce" vztah k deníku) - co by ostatní režiséři natočili jako obyčejný detail, který ve filmu nemá žádné dějotvorné místo a je tu jaksi mimochodem, to Kim natočí tak vytříbeně, precizně,...dokonale. Jeho vizuální styl je dechberoucí, každý sebemenší detail má ve filmu místo a pomáhá složit jemnou skládanku vztahů jednotlivých postav, a kdyby chyběl byť jediný dílek, celá ta skládanka by se rozsypala. U "Samaritánky" se mi též zdá, že si je Kim Ki-duk ve vztahu ke své hlavní hrdince poměrně dost podobný s Larsem von Trierem. I u něj se setkáváme s tím, že je hrdinka jakousi samaritánkou, často různým způsobem zneužívána, jediný rozdíl vidím v tom, že zatímco u Larse končí hrdinky většinou definitivně odchodem (ať už smrtí či jakkoli jinak se dá odchod chápat), u Kima vždy nacházíme naději a volnější konec. (27.08.2006)

Až do teď jsem si myslel, že jsou jen dva způsoby, jak lze vychovávat děti. První je takzvaný americký způsob výchovy - když dítě něco provede, vy si s ním sednete a během tří hodin mu vysvětlíte, že má sice svá práva, ale má i své povinnosti, že by Bůh nechtěl, aby to příště dělal (jinak skončí v pekle, a vy tam s ním nebudete, že jo…) že je to zlé a po všem si zajdete na skvělou rodinnou večeři do Mekáče a pak šup šup se pomodlit do kostela. Pak jsem znal druhý, takzvaný český způsob výchovy - když dítě něco provede, začnete na něj řvát a pokud to nepomůže, dáte mu pár výchovných. A tenhle film mě naučil, že existuje i třetí, takzvaný - korejský způsob výchovy - dítě něco provede, ale vy místo toho, abyste mu něco řekli nebo něco udělali, ho budete jen sledovat při tom, jak to dělá a pak potrestáte ty, s kterými to vaše dítě dělá, no není tohle přímo genitální? _______ Upřímně, na tenhle film jsem jednou narazil v diskuzi, kdy ho někdo, už nevím kdo, doporučoval. Když jsem si přečetl obsah, tak jsem si myslel, že to vypadá zajímavě a ani mi nedošlo, že to je od TOHO Ki-duk Kima! Tak jsem si film pustil a první půlhodina se mi líbila. I když tam bylo hodně otázek (nebýt obsahu tak ani nevím, proč se vlastně ta jedna rozhodla šlapat) tak mi to nevadilo. Druhá půlka byla o poznání nudnější, ale pořád to mělo jakýsi smysl (holka se viní za smrt kamarádky a tím, že bude spát s těmi, co jí dali peníze a vrátí jim je, se vykoupí) sice divný, ale alespoň jakýsi smysl tam byl. Ale v poslední části jde film totálně do… ani nechci říkat čeho, ještě by mě tady zcenzurovali. Posledních deset minut jsem vyloženě trpěl a měl jsem sto chutí použít magické tlačítko "posunout vpřed". Neudělal jsem to a docela toho lituju. Takže za mě je Samaria filmem, který mě dost zklamal. Jak se koukám kolem sebe, tak nejsem jediný, jen by mě zajímalo, kolik by to mělo procent a v jaké barvě by tento film skončil, kdyby to nenatočil TEN Ki-duk Kim?! (Podle komentářů některých jedinců to vypadá, že i oni si nechtějí přiznat, že jejich oblíbenec může mít na svědomí něco takového). 40 % a to jsem hodně, hodně mírný (a za tu první půlhodinu). (20.07.2011)

Nevlídno a sychravo podzimu, barvy dobarvující, ehm podporující pocit osamělosti a nepochopení. Kim Ki-duk evidentně rozumí své práci či poslání, mně se to v tomto případě nepodařilo. O lecčem v Samaritánce si myslím, že vím oč šlo, ale bez toho hlavního mi zůstává jen depresivní film, jehož mlhou probleskuje světélko přátelství těch dvou dívek...jednou mi to možná docvakne, ale nějak mě to porozumění jednání obou děvčat obchází. A zrovna u Ki-duka absence pochopení dává zážitku festovně na frak...jsem v dobré víře, ale nemůžu jinak - 60%. (31.03.2007)

Chování postav v Samaritánce není příliš logické. Dívka opovrhující prostitucí se sama stane prostitutkou? Dosud v klidu a míru žijící otec brutálně zabije muže, který využil „dobročinnosti“ jeho dcery? To už je i reálný svět takhle deformovaný? Nevěřím. Formálně všední, nebýt pár scén přímo šedivý snímek je neveselým podobenstvím. Dokážeme ještě oddělit dobré od zlého? Osobní od cizího? Důležité od nedůležitého? Jak uniknou ze života ve lži? Další lží? Největším problémem Samaritánky je důsledné obcházení čehokoliv konkrétního, soustředěnost výhradně na věci víceznačné a svou víceznačností provokující. Z devadesátiminutových úvah během koukání na bílou zeď byste byli podobně moudří. Jenom by tomu chyběl prvotní impuls, který vás nasměruje patřičným směrem, naladí na správnou vlnu. S podobným trendem do budoucna bych příště volil raději procházku lesem než nový film Kim Ki-duka. 70% Zajímavé komentáře: Radko, Tommy987, wipeout, Potrublo (21.12.2007)

Film Samaritánka vnímám jako odklon od klasické poetické tvorby Kim Ki-duka. Je zde méně akcentována vizuální stránka a důležitější roli zde hraje scénář a příběh vůbec. Ten má kupodivu blíže ke korejské mstící trilogii Chan-wook Parka, než k předchozí tvorbě autora. Je totiž více orientován na ty stinné stránky svých hrdinů. Samaritánka je vydařená, líbí se mi postupný chytře udělaný přechod významu z jedné postavy na druhou, přičemž nakonec se hlavním aktérem stane sympatický otec, pro jehož násilné chování snad i díky sugestivnímu zpracování najít pochopení. Film ale rozhodně není tak silný jako předchozí kousky tohoto korejského tvůrce. (03.10.2011)