Čaj s Mussolinim

Film má jednu velkou nevýhodu a to, že je až moc dlouhý na příběh, který se stává zajímavým až ve druhé polovině filmu. V první polovině se setkáváme se všemi postavami a uděláme si na ně obrázek, Maggie Smith nemohla dostat jinou roli, přesně takové jí sednou na tělo. Lily Tomlin se zase postarala o vtip, Joan Plowright tam byla jediná rozumná, Judi Dench jsem si v tomhle filmu zamilovala a Cher byla femme fatale. Je opravdu málo filmů, kde by veškeré hlavní role ztvárnili ženy a za tenhle jsem opravdu ráda. Je to dojemné a napínavé, ale místy i nudné. (08.01.2017)

Tento film patří mezi mé oblíbené od Zeffirelliho, ale mezi mé srdeční filmy vůbec. Popisuje to nepostihnutelné praštěné kouzlo, které pro mě má Itálie, zejména když se namíchá s anglickou kulturou. Je to Zeffirelliho výpověď, jeho životní příběh a vysvětlení, co mu pomohlo být tak dobrý v tom, v čem je. Skupina Angličanek, které si z různých způsobů zamilovaly svůj život ve Florencii natolik,že když by bylo radno Itálii opustit, zůstávají a čelí tomu se vším, co k tomu patří. Samé starší, zralé ženy, takže se režisér nesnaží zrychlovat tep diváků laciným příběhem, jak zachránit panenství ctné dívky před ošklivými vojáky. Naopak, jediným ohroženým je anglický chlapec oblečený do dívčích šatů. Přesto film je především o lásce a obdivu, obdivu k odvaze v každé podobě a lidské formě, lásce k tomu, co jsme zdědili po předcích a co by neměla zničit ani nějaká ta válka. Scéna, kdy se dámy přiváží k proslaveným věžím v San Giminanu, aby je zabránilypřed odstřelením, mluví za vše. To bylo to všechno, co mu tyto anglické paničky daly pro život - Shakespeara, lásku k architektuře, malířství, sochařství. Vím, že se tomuto snímku vyčítá pomalé tempo (pro někoho možná nuda) a pro mě to mluví za vše. To, že je lépe jako retrospektivní váleční snímek hodnocena Malena, která je obklopena chlípnými kanci a dorotenci, kteří po ní baží a my očima chlapce (také neobdivoje jeji duši) sledujeme její pád, mi připadá dost ubohé a to mám Tornatoreho rád. (02.09.2006)

Od kino premiéry jsem ten film častokrát neviděla, ale teď je mi po repríze jasné, jak moc dobrou službu udělal pro všeobecné akceptování válečné Itálie. Málo platné, v běžných filmech je to pořád jen zlé a jednostranné Německo, ale Itálie žila se svým Ducem o celých 11 let déle... Osudy starších anglických dam a jedném americké židovky jsou zvoleny s grácií a rozmyslem. (04.02.2009)

Tenhle film mám mezi nejoblíbenějšími. Ano odehrává se jak název napovídá za Mussoliniho. Válka je však věcí druhořadou. Zeffirelli se zde velmi osobně vyznává z lásky k tomu, co ho formovalo. Vzdává tu jakýsi hold britsko-italské kulturní koexistenci. Malý chlapec, syn italské švadleny je po její smrti bez zázemí. Jeho otec se k němu jako k nemanželskému nemůže a hlavně něchce veřejně přiznat. Aby chlapce zachránila před sirotčincem, ujímá se ho pravá britská stará dáma a spolu se svými přítelkyněmi se stává jednou z jeho dobrých víl. Chlapec se dostává do úžasného světa britské komunity ve Florencii. Obdiv a láska k Florencii, jejímu kulturnímu odkazu, to je to, co se chlapci dostává snad víc něž stravy. Sochy, obrazy, architektura, říznuté britskými podivínskými figurkami - jejich důstojnost, někdy naivní strojenost, nadšení pro ideál, nezlomnost. První dětskou lásku pro mladého dospívajícího muže je nádherná Američanka, kterou hraje Cher a která nádherně kontruje britským dámám. (05.03.2005)

Jednoznačně podhodnocený film, který má všech pět P a navíc ještě opravdu luxusní herecké obsazení, skvělou kameru a hudbu, vybroušené dialogy a slušné tempo. I události po vypuknutí války líčí možná až příliš milosrdně a uhlazeně, ale to k filmu tohoto žánru - nostalgická komedie - patří: to nejhorší je ve vzpomínkách utlumeno a do popředí se dostává to hezčí. Jistě to není Amarcord, ale domnívám se, že filmu není co vytknout. Milovníci Toskánska se budou – už kvůli lokacím – u tohoto filmu jistě tetelit blahem. (19.07.2010)