Čaj s Mussolinim

fík

Tento film patří mezi mé oblíbené od Zeffirelliho, ale mezi mé srdeční filmy vůbec. Popisuje to nepostihnutelné praštěné kouzlo, které pro mě má Itálie, zejména když se namíchá s anglickou kulturou. Je to Zeffirelliho výpověď, jeho životní příběh a vysvětlení, co mu pomohlo být tak dobrý v tom, v čem je. Skupina Angličanek, které si z různých způsobů zamilovaly svůj život ve Florencii natolik,že když by bylo radno Itálii opustit, zůstávají a čelí tomu se vším, co k tomu patří. Samé starší, zralé ženy, takže se režisér nesnaží zrychlovat tep diváků laciným příběhem, jak zachránit panenství ctné dívky před ošklivými vojáky. Naopak, jediným ohroženým je anglický chlapec oblečený do dívčích šatů. Přesto film je především o lásce a obdivu, obdivu k odvaze v každé podobě a lidské formě, lásce k tomu, co jsme zdědili po předcích a co by neměla zničit ani nějaká ta válka. Scéna, kdy se dámy přiváží k proslaveným věžím v San Giminanu, aby je zabránilypřed odstřelením, mluví za vše. To bylo to všechno, co mu tyto anglické paničky daly pro život - Shakespeara, lásku k architektuře, malířství, sochařství. Vím, že se tomuto snímku vyčítá pomalé tempo (pro někoho možná nuda) a pro mě to mluví za vše. To, že je lépe jako retrospektivní váleční snímek hodnocena Malena, která je obklopena chlípnými kanci a dorotenci, kteří po ní baží a my očima chlapce (také neobdivoje jeji duši) sledujeme její pád, mi připadá dost ubohé a to mám Tornatoreho rád.(2.9.2006)