Plynové lampy

Skvělý thriller, který svou mysteriózností trochu připomíná Hitchcockovy filmy. Charles Boyer je jako padouch psychicky týrající svou ženu Ingrid Bergman velmi přesvědčivý, stejně jako Ingrid, vyslouživši si za tuto roli Oscara. Zmínit musím i Angelu Lansbury, tehdy debutující, kterou dnes známe především jako Jessicu Fletcherovou. Celkový dojem z filmu je opravdu dobrý. Psychologicky zdeptán byl jsem z Boyera i já. Jeden z nejlepších filmů čtyřicátých let! (09.05.2009)

Vzorce pro dokonalý filmový zločin jsou takřka nevyčerpatelné. Výborný noir, jehož velká síla a kvalita tkví především v tom, že režisér společně s herci dokázal udržet formální stránku příběhu na stejně vysoké (ne-li vyšší) úrovni, jakou bezesporu disponuje i ta obsahová. Takhle deptat a duševně rozkládat svojí ženu, to je chlapi vážně hnus, ale když ono se na to i po těch letech, ze něž se měřítka pro napínavý thriller diametrálně změnily, tak krásně a příjemně kouká... Škoda, že ze stínu divadelní hry vystupuje snímek pouze ve chvílích, kdy jsou na pořadu zamlžené ulice nočního Londýna, a že téměř veškerou gradaci si scénář schoval až do poslední půlhodinky. Jinak Ingrid Bergman hraje utrápenou a schizofrenickou manželku samozřejmě výborně, ale její démonický manžílek Charles Boyer by si toho Oscara zasloužil asi přeci jen trochu více. 80% (29.01.2014)

Viděno v kině, kde mohly na velkém plátně vyniknout všechny kvality tohoto skvělého snímku. Výtečná je kamera, scénář i herecké obsazení: Ingrid Bergman je tady kouzelná a Charles Boyer - který mi mimochodem strašně připomínal Michaela Caina za mlada - zcela famózní. Vysvětlení Gregoryho motivace mi ovšem přišlo poněkud překomplikované a moje mírná rozladěnost s celkovým rozuzlením je hlavním důvodem, proč nakonec nehodnotím plným počtem. (29.04.2012)

Charles Boyer je ďábel, s nímž stojí a padá tento film. Jeho pianista Gregory je tak nedozírně démonická postava, že protivník Cotten nemá nárok naprosto na nic. Tahle příkladně melodramatická destrukce nebohé Ingrid Bergman funguje ve všech směrech i dnes. Dokonalý je obrovský dům plný nepříznivě nakloněných postav, především bych rád zmínil Angelu Lansbury (otravná spisovatelka, co strká všude nos, je na odstřel už zde coby dvacetiletá komorná). Deptaná Ingrid Bergman přitom není obětí zásluhou vlastní neschopnosti, film si zakládá na tom, aby Boyerovým trikům nebylo možné nic vytknout. Slabý Cotten není vůbec soupeřem, což je jediná vada na kráse Cukorova uměleckého díla. Spolehlivý režisér připravil výborné představení - udělal maximum a Boyer ještě víc. (16.09.2009)

Tyhle staré černobílé klasiky mají tak ohromné kouzlo. Příběh ženy, kterou její manžel deptá psychicky tak důsledně, že jí chce připravit o rozum, má důmyslný scenář (chtěl bych vidět remake od Finchera :o), kamera fantasticky pracuje se světlem a stíny, Chareles Boyer je záporák, kterého budete upřímně nenávidět, ale ten největší trumf, který tady tak všichni chválí, tj. Ingrid Bergman, byl pro mě jedinou slabinou. Její herecký projev byl někdy až příliš teatrální, někdy jsem jí to nevěřil, někdy naopak mi z jejích emocí lezl příjemný mráz po zádech. Prostě rozporuplný výkon, který bych asi Oscarem neodměnil, ale film jako takový je znamenitý. (08.01.2017)