Putování tučňáků

Veľmi dojímavý príbeh životného cyklu prekrásneho živočíšneho druhu, ktorý s hrdinskou dôstojnosťou nesie jeden z najhorších údelov na našej planéte. Na kinospracovaní v podstate klasického dokumentárneho filmu sa podpísala snaha priblížiť tento žáner širšiemu konzumnému publiku. A tak je film namiesto typického komentáru okorenený fiktívnymi monológmi a dialógmi samotných tučniakov (rsp. jednej rodinky). Na prvý pohľad netradičné a občas pôsobiace trochu infantilne, keď si však privyknete, uznáte, že tento spôsob rozprávania príbehu je veľmi sugestívny. Znásobuje dojmy, ktoré vytvára samotná vizuálna stránka (vynikajúca kamera!). Dojímavých momentov zažijete hneď niekoľko, pretože príroda je krutá živiteľka a slabým sa druhá šanca neujde. Najdojímavejší záber bol pre mňa na maličké mláďa, trasúce sa zimou po tom, čo sa len na chvíľu dotklo ľadovej planiny, kým si ho rodičia medzi sebou vymenili... Nájdu sa však aj oveľa smutnejšie a realistickejšie scény a tak neodporúčam brať na film príliš malé alebo citlivé deti. Na dokreslenie atmosféry sa vo filme strieda nádherná inštrumentálna hudba s akýmisi „pesničkami“, ktoré vyzerali ako niečo medzi Kylie Minogue a Björk a ako jediný element ma rušili pri sledovaní. Vzhľadom na súčasný spoločenský profil divákov v kine spočítate na prstoch rúk, no zároveň si užijete ničím nerušené sledovanie úchvatnej prírody a príbehu, aký nenapíšu scenáristi v Hollywoode. (11.07.2005)

Jsou to takové směšné černobílé soudky s malinkou hlavou, ale když vidíte, v jakých podmínkách přežívají, musíte je obdivovat. Čtyři měsíce hladovění v ledové pustině a zahřívání vajíčka, kterému stačí pár vteřin na mrazu a bude navždy mrtvé. Dlouhé putování k oceánu a zase zpátky, aby mládě (které v té chvíli už třeba nežije) mělo co jíst. Brzy se přestanete smát nad jejich kolébavými pohyby a místo toho je v duchu budete povzbuzovat: "Rychleji, rychleji, ať to stihneš..." Málokterý dokument vám vžene slzy do očí. (28.08.2008)

Příroda dokáže být stejně krásná jako krutá. Toto omleté, avšak pravdivé klišé nám dokument Luca Jacqueta představuje v tak nádherném provedení až se tají dech. Musím říct, že pokaždé, když mám depku, nejraději bych na Antarktidě žila, tam totiž funguje úplně jiný žebříček hodnot, člověk jako by byl blíže přírodě, ale hlavně tolikrát hledanému nadpozemskému ráji - ticho, klid, led, vítr, polární záře. Tady zbývá poslední nedotčený kout země, tady se lze ukrýt před člověkem. O to víc pak zamrzí, jak to ten člověčí komentář tučňákům kazil. Tady by snad nebylo potřeba jediného slova, celá nepopsatelná krása filmu by v tichu přerušovaném jen zvuky přírody ještě více vynikla. (09.11.2005)

Tučňáččí (no není ta tučňáččina roztomilé?) upovídaná (vidím, že styl "lidského" rozprávění někomu nesedne, ale je funkční a dětem se to líbí) rodinka a hodně sousedů v komparsu. Přestože všichni ve fraku, dávají nám jasně najevo, že ten jejich život není žádná slast. Život je jim jedinou hodnotou, nic jiného nemají, takže se podle toho k němu i chovají. A to člověka, jenž hodnotu života tak často tragicky uzurpuje hodnotami umělými, chtě nechtě musí dojmout a chytit za srdce. Věřím tomu, že mraky zde sejmutých screenshotů zaujmou čestná místa u postýlek nejedné holčičky. Ale upřímně, neznám snad nikoho, komu by se tato stvoření nelíbila (ti ptáci, ne holčičky). K průzračně čistému prožitku možná jen něco chybí, a to použití pouze instrumentální hudby, bez slov, ale to už tady kolem zaznělo. Například v Atlantisu Luca Bessona to s operním zpěvem fungovalo, ale taky to ozvučení Ericu Serrovi trvalo několik let, než byli všichni spokojeni. Zde jde více o obrázky a skvělou kameru, než o dokonalou souhru všeho. Ach jo, stejně jsem si na tom něco našel. Ale i tak je to za pět. Za roztomilost. Kupodivu...ehm. (22.10.2005)

Tento dokumentární snímek má pro mě propastný rozdíl v jeho dvou verzích - ta francouzská verze s hudbou Emilie Simon (tuhle verzi jsem viděl v kině) mi moc neseděla. Ovšem americká verze (i když mě svrbí prsty psát, že něco amerického přebilo něco francouzského) s hlasem Morgana Freemana a nesmírně citlivou hudbou Alexe Wurmana (která tam pasuje jak tučňák na Antarktidu) učinila teprve z tohoto snímku ten pravý požitek. Okamžitě to vystřelilo soundtrack Alexe Wurmana do mých TOP soundtracků. (26.04.2010)