Já a Ty a všichni ostatní

Po shlédnutí tohoto filmu jsem přesně věděl, co mu bude nejvíce vyčítáno, ale působil na mě natolik křehce (po celou dobu se mi zdálo, že se musí každou chvíli celý sesypat a to samé jsem měl u herců), že jsem pocítil nutkavou potřebu jej bránit a ochraňovat. Tak to teď těmi pěti hvězdičkami dělám. (04.05.2006)

))< >(( , sice ne navždy, ale 90 minut stačí (viz http://www.youtube.com/watch?v=KQoJo81lujk ). _____ Další tríčky _____ http://www.youtube.com/watch?v=85pP7yvA3do (všimni si jak to začíná a končí jak týpek čumí na ptáka, moc to vidět není). _______ čekal jsem _____ něco důmyslného, výsměch, ... místo toho mi to přišlo jako že autoři snažili za každou cenu tam dát nějakou prapodivnost . _____ Každá postava _____ je divná - karikatura romantičky, 2 píč, šprtky, ubožáka, pedofila, pedofilky, pedofila a malý kluk (předpokládám, že prcek co má rád hovínkový "tenis" má symbolizovat ... ééé ... něco, nebo něco jiného ... každopádně to byl důvod proč jsem se na to koukl - mělo mi tak dojít že jde o čiré umění = hovno - tedy, že na to nejsem dostatečně intelektuálně vybaven). ____ Poetické _____ to je (metafory, hyperboly (= hysterie), něco se tam pravidelně opakuje, ...), ale celou dobu jsem si říkal "Ok, a co jako?" (03.04.2010)

Nicneříkající odkaz Americké krásy, Štěstí a všech podobně laděných snímků o podivínech bez pevně dané životní cesty. Miranda July se ztratila v tom, co by ráda řekla a z příběhu o zvláštních lidech občas sklouzne do zbytečně hlubokých vulgárních vod (chatující chlapečci jsou naprosto mimo) a všechny hlubokomyslné řeči jsou jen prázdná vata, ve které se i samotné postavy ztrácejí. S nikým jsem se nedokázal ztotožnit a čekal jsem jen na další úryvek z krásně hypnotického soundtracku. (11.08.2007)

Navzdory tomu, že Miranda July klame tělem a snaží se být jiná, vyznívá její debut stejně banálně jako většina současných amerických nezávislých filmů – pozitivně pocitových (feel-good) vztahovek. Dokonce angažuje (dnes už) klišé multilineárního „vyprávění“, kdy některé z postav existují výhradně pro komický efekt. Její metoda spočívá ve vršení situačních nápadů (zapálená ruka, rybička na střeše auta, soutěž ve felaci) a „kouzel okamžiku“, které ale film dále fragmentizují. Hlavním přínosem filmu tak zůstávají průniky výtvarného a performačního umění – režisérka je výtvarnice –, bohužel mu chybí jednotící „vzkaz“, autorská vize. Film má slabiny debutu: hýří za ta léta nasbíranými nápady, ale jinak nemá co říct. (25.03.2006)

„Do prdele! Do prdele s tebou! Do prdele se mnou! Do prdele se starými lidmi! Do prdele s dětmi! Do prdele s mírem!“ Další příjemné setkání s neobyčejnými osudy obyčejných lidí. Promakané dialogy (procházka ulicí aplikovaná na vztah), dojemné scény (ryba na autě), humorné scény (malý kluk a jeho erotický chat, sousedova komunikace s dvojicí mladých holek či jejich zkouška, která z nich umí lépe kouřit). Podobné filmy mám hodně rád, cítím se jako by se to dělo kolem mě, jako bych to pozoroval přímo a v reálném čase. Ukazují, že není důležitý cíl života, nějaký konec cesty, kterého je třeba za každou cenu dosáhnout, ale že radost ze života, štěstí a chuť do něj, spočívá právě v té cestě, v milionech náhodných a nezapomenutelných okamžicích, tvořících jednotlivé kousky dlažby té cesty. (30.06.2009)