The Girl in the Café

Curtisova romantická komedie o kafi a politice s Kelly MacDonald a Billem Nighym. Něco pro mě, huh? No, ne tak rychle ... The Girl in the Café je totiž minidílem s monstrambicema; čili z logiky věci taky snímkem nesmírně rozpačitym. --- Nicméně začnu pozitivy: uznání jistě zaslouží, že čistě (!) romantickou linku doprovází snad nejsložitější, nejhůř čitelnej Curtisův scénář a vskutku zamilováníhodnej charakter svérázný Giny. Tý pokud nepodlehnete v okamžiku, kdy vykládá, co stálo za jejim rozchodem s přítelem, tak jednoduše musíte podlehnout aspoň ve chvíli, kdy tomu ryzímu stydlínovi líčí svuj návod na usnutí. Ťuťuťu! --- Bohužel ta samá Gina zároveň ztělesňuje oslí můstek do politický roviny, kde už film nehezky dře a vrže. V týhle dimenzi se totiž mění ve výsostně naivní kolovrátek se snahou o (i před těmi osmi lety) dávno přežitou naléhavost a kompletní devalvaci umění kompromisu, jakožto atributu pro politickou scénu natolik esenciálního, že ať už se nám nelíbí sebevíc, revolta vůči němu prostě neni na místě. A už vůbec ne taková; vedoucí k takovýmu konci. Sorry, Richarde. --- "Dirty dirty dirty John" (02.12.2013)

Z pera majstra Richarda Curtisa, vzišla tentokrát viac než príjemná romanticko-politická a zaujímavo vypointovaná dráma, v ktorej nakoniec ide o viac, ako sa spočiatku zdá. Príjemná civilná réžia Davida Yatesa a výkon dvojice Bill Nighy a Kelly Macdonald (s ktorými si Yates neskôr zopakoval spoluprácu v Harrym Potterovi a Relikviách Smrti) kvalitatívne prerastajú hranice televízneho filmu a nechávajú zabudnúť na zjavne obmedzené finančné prostriedky, ktoré mali tvorcovia k dispozícii. Aj napriek celkovej spokojnosti mi ale nie je celkom jasné, ako sa niečim ako týmto David Yates kvalifikoval na muža čo má ukočírovať adaptácie jednej z najúspešnejších knižných čarodejníckych ság. Nie že by to v konečnom dôsledku bola zlá voľba. (21.07.2011)

„Není to špatný čaj, vzhledem k tomu, že jsme v italské kavárně. Co vaše kafe?“ – „Nic moc...na to, že jsme v italské kavárně.“ Od filmu, který vsadil na ústřední dvojici ve složení Bill Nighy-Kelly MacDonald, a ke kterému napsal scénář Richard Curtis, jsem přece jenom čekal hodně, navzdory tomu, že mělo jít „jen“ o TV film. A moje očekávání snímek předčil! Nesourodý pár byl naprosto skvělý, jejich vztah, který byl nádherně nesmělý a přitom tak přirozený jako plaché oťukávání a trapné chvíle ticha už při prvním rozhovoru v kavárně (a nejen u něj), mě strašně bavil. A často rozesmával, protože film je (po dlouhou dobu) velmi vtipný. Pak sice pod tíhou dění zvážní, ale postupně nastupující posmutnělý romantický nádech mě dokázal strhnout i bez úsměvných momentů. K tomu ten opravdu nádherný soundtrack (nejvíc se mi líbil hlavní proměňující se ústřední Hooperův motiv, ale samozřejmě jsem spokojeně vrněl i u mé milované Barcarolly). Jediný prvek, který ve filmu chvílemi trochu skřípe, je ten velmi silný, ovšem také dost naivní humánně-morální apel (stejný přívlastek lze použít i ohledně rozhodnutí politiků směrem ke konci), který asi nesedne každému. Samotný závěr je pak myslím vkusně otevřený. Film asi nemá na 5*, ale já v tomhle případě rád nadhodnotím, protože nebýt toho mnou výše zmiňovaného „prvku“, byla by to takřka bezchybná romance. „Nemůžu uvěřit, že jsem vám už stačil říct dědečkovo jméno. Do konce oběda už neřeknu ani slovo. Od teď je to na vás, jen na vás.“ – „Ne, já jsem si dala práci, aby mi to slušelo. Vy jste stejně neupravený jako minule. Vy se musíte postarat o konverzaci.“ (17.06.2015)

Sic je to spíše pohádka, musím říct, že mi The Girl in the Café vyloženě sedlo, včetně toho emocionálního přesahu (nebo chcete-li poselství), a to jsem jinak cynickej cunt. Samozřejmě za to mohla ústřední dvojice, Bill Nighy je největší frajer-herec a Kelly Macdonald zas nejsladší herečka, včetně (hlavně) jejího, vím, opakuju se, skotského přízvuku. To, že to napsal mistr Ian Curtis, jsem se dozvěděl až u úvodních titulků, což byl další příjemný bonus. Navíc se to skoro celé odehrává na Islandu, a přestože mám k této zemi, z osobních důvodů, ryze negativní postoj, země je to nádherná a dechberoucí. Jop, tyhle good feelin' filmy Pítrs může, kafe po ruce a tvářit se blaženě. (07.10.2019)

Ne, tak v tomhle případě se nebudu rozepisovat o obsahu, to by šel celý příběh do daleko nižších pater. Já měla oči totiž jen pro ty dva, Lawrence a Ginu, kteří měli v sobě něco, co mě magneticky přitahovalo a co se tak velmi těžko popisuje. Jistě, že šlo o Billyho, který je velký machr na mimiku a tady byl opět úžasný, spolu s Kelly, jemnou něžnou bytůstkou, která chtěla změnit svět. Znáte to, takové to fluidum nebo esprit z nich vyzařoval.........a kvůli tomu to musím zvednout, nedá se nic dělat :-) (25.09.2015)