Láska k vlasti

Zde se slovo mění v tělesný akt. Japonská ritualizovaná sebevražda slouží jako východisko ze situací, ze kterých nelze už jiné východisko najít.. Měla by být aktem, který zachovává čest toho, kdo ji podstoupí. Navíc je svázaná přísnými pravidly a její spáchání je důležitým aktem společenským. Tohle dílo je téměř dokonalé a ta dokonalost je podtržena tím, že sám autor a herec svůj život ukončil pokusem o převrat a spácháním rituální sebevraždy. Převrat, který měl znovu oživit tradice předválečné Japonské cti, převrat spáchaný ve jménu idejí, které jsou vyjádřené i v tomto krátkém filmu. Většinou se podobné ideje a myšlenky servírují s velkým nákladem patosu, ne však tady. Zde je velmi čistě podaná celá výpověď, nic zbytečného, příprava, poslední milování a krvavá sebevražda. Ani ta není moc příkrášlena, sepuku je zobrazené v celém svém dokonalém hnusu. Zapomeňte na všechny naivní filmy o samurajské cti a podívejte se na tenhle ... zde dostanete naservírovanou esenci japonských nacionalistických ideálů zabalenou ve vysoce stylizované, velmi strohé ale velmi odpovídající formě. (18.03.2012)

Veľmi ťažko hodnotiť a ešte ťažie okomentovať. Polhodinový čiernobiely nemý film rozdelený na niekoľko kapitol a začínajúci záberom na ruky, ktoré pomaly odvíjajú zvitok, kde je popísaný dej a ktoré sa vo filme ešte pár krát vrátia v podobe klasických medzititulkov. Hlavné dianie sa odohráva v jednej miestnosti, celé je natočené divadelne, s citom a dôrazom na senzitivitu. Mladý dôstojník sa vráti zo služby z paláca, kde prebehol neúspešný puč s tým, že na druhý deň má viesť popravu pučistov, ktorí sú ale jeho priatelia a túto dilemu sa rozhodne spolu so svojou ženou vyriešiť po samurajsky, čiže rituálom seppuku, ktorý je spracovaný brutálne, detailne, realisticky a poriadne krvavo a pôsobí o to silnejšie, keď si človek pripomenie, ako v realite Mišima dopadol. Milostná scéna pred rituálom smrti je natočená bez explicitných nahých záberov s dôrazom skôr na romantiku a mierne erotickú nežnosť. K samotnému filmu je ťažké zaujať jasné stanovisko. Na jednej strane z neho jasne vyplýva, že Mišima bol fakt magor, ale na druhej strane z tej úchylnej šialenosti plynie niečo morbídne fascinujúce... (03.10.2014)

Jeden z mých nejoblíbenějších spisovatelů, Jukio Mišima, se čtyři roky před svou prazvláštní sebevraždou pokusil o autorský film, který toto jeho směřování reflektuje. Autorský v podstatě od produkce k napsání titulků. Příběh poručíka Takejamy a jeho ženy Reiko, příběh o vlastenectví a samurajských ideálech v moderním světě, končící sebevraždou - která je vlastně tím, co uvidíte na plátně. Film, vlastně spíše filmový rituál (protože celý děj se odehrává mimo to, co se děje na plátně, to je jen symbolické a čistě rituální vyvrcholení celého příběhu) je němý, většina děje se odehrává v rukopisných titulcích (v angličtině - mimochodem, nejsou psány ve formě titulků, ale ve formě povídky, což je samo o sobě dost zajímavé). Z jeho knih i tohoto filmu je evidentní autorova záliba v tradičním japonském divadle a jeho obřadném pojetí, a také perfekcionismus grafický i výrazový. Vynikající kamera, hudba a herecké výkony, nesmírně důmyslný scénář a režie. Vynikající smysl pro stavbu scény, výtvarnou symboliku (všimněte si, že po většinu filmu - i v erotických scénách - má Takejama oči zakryté štítkem vojenské čepice) a vytváření nálady, úžasné herecké výkony (představitelka Reiko, zvlᚍ ve chvíli, kdy sleduje Takejamovu sebevraždu, je v tomto směru o trochu lepší než sám autor v roli Takejamy). I zde se projevuje to, co mne na něm literárně fascinuje nejvíc - za prvé do dokonalosti dovedená symbolická platnost každého zdánlivě bezvýznamného detailu a za druhé rozpor mezi touhou a neschopností naplnit své ideály (ten se projevoval i v Mišimově životě - na jednu stranu prosazoval návrat ke staré japonské morálce, na druhou stranu fotil akty a předstíral homosexualitu, aby provokoval ty, kteří se ji snaží dodržovat čistě z pokrytectví). Ve filmařském stylu mi to krom němých filmů dost připomínalo Bergmana, a to nejen ponurou atmosférou, syrovostí myšlenek a erotickou otevřeností. Někteří si to podle popisu děje asi spletou s romantickým nebo erotickým filmem, ač to čistě podle obsahu k obojímu opravdu nemá daleko. Nepleťte si to – je jednoduché napsat: japonský důstojník osouloží svou manželku a pak si bodne katanu do břicha, ona se na něj chvilku dívá, přepudruje si nos a podřeže krk. Ale to s Júkoku nemá nic společného, a v Júkoku by to viděl jen hodně povrchní idiot. Film mluví obřadnou, koanovitou řečí symbolů, kterou my, Evropané, ne vždy chápeme, a zanechává víc otázek než odpovědí - protože, jak zdůrazňuje Mišimou často citovaný mistr Mumon Ekai, odpovědi musí vycházet z otázek, ale otázky nemohou vycházet z odpovědí. Nevím, jestli tento film mohu doporučit každému – rozhodně ne povrchním idiotům (tady nemyslím nikoho konkrétního) - , ale musím uznat jeho vynikající kvality myšlenkové i technické. Protože pokud je možné objektivně něco prohlásit za dokonalý krátký film, tak Júkoku k tomu opravdu nemá daleko. Ke shlédnutí na: http://www.ubu.com/film/mishima_rite.html (14.09.2009)

Formálně téměř dokonalý film, který zasazuje Mišimovu tvorbu a život do zase trochu jiného kontextu (podle něj Yûkoku reprezentuje vše, co se kdy svojí tvorbou snažil říct), než člověk zná z jeho knih, nebo interview. Je na debatu, jak přesně to vše vnímat, Mišima je opředený vláknem tajemna a ani samotní Japonci nedokážou proniknout hlouběji do jeho duše. Možná proto je i dnes tak hodný pozornosti. Ikonický film ikonické postavy. Veliké plus za to grafické vyobrazení kombinované s prvky lásky a perfektní art kinematografií. Víceméně tady nemáte co vytknout, je to obsahově i formálně přesně to, co se autor snažil říct. Záměr filmu doveden k dokonalosti... a Mišimova fikce nakonec transformována do reality, o čtyři roky později. (11.05.2020)

Estetizácia sucídia (samovraždy). Je to tak japonské. Veď už ten názov - harakiri - reže brucho ostrou hranou samurajského meča. Estetizácia beletristická (film je podľa poviedky, člení sa na kapitoly, oboznamujúce epištolárnou formou dej kapitoly) aj tanečná. Tá prevláda a za tou jemnou rečou mnohorakých významov ostáva ten, čo som napísal v úvode - akési poetizujúce snenie o smrti. Nuž pozriem si to, ale keďže mi to nikdy dvakrát myšlienkovo nevoňalo, na opakovanie dôvod nemám. Zas tak skvelé to nebolo. Vážnosť situácie z celku priam tryská na všetky strany, tu humor a nadhľad miesto nemajú. Toto je vážne. Až moc. (18.11.2016)