Go, Go You Who Are a Virgin for the Second Time
Obsahy(1)
Dospievajúce dievča Popp je znásilnené štyrmi mladíkmi na streche obytného domu. Chlapec Tsukiji znásilnenie pozoruje z väčšej vzdialenosti. Po odchode násilníkov pristúpi k dievčaťu a začnú sa zhovárať. Ona ho požiada aby ju zabil, on to ale odmieta. Obaja vyjdú na svetlo so svojimi trápeniami z ich bolestivej minulosti, čo ich zblíži. Popp po chvíľke zistí, že Tsukiji je veľmi nebezpečný, no už je neskoro. Nešťastie na seba nenechá dlho čakať... (Astaroth12)
(více)Recenze (15)
Taková hezká modernistická řezničina. Wakamacu pracuje dost epizodicky – jde o sérii znásilnění mladé dívky skupinou chuligánů a postupnou proměnu pasivního chlapce ve vraha –, a vede diváka k výkladu jednotlivých výjevů. Což samozřejmě neudělám, protože interpretací pinku eiga ve vztahu ke společnosti je už zbytečně moc. Spíš krátce popíšu, co mě bavilo. // Zaprvé, prostor! Příběh se odehrává na střeše bytového domu, kterou postavy nemohou opustit. András Bálint Kovács takový typ filmu označuje jako Closed-Situation Drama, ne nepodobné Andělu zkázy. Sice se mluví o zámku a klíčích, ale nikdo – mimo chuligánů – nemá snahu ze střechy odejít. Drží je tam nepojmenovaná iracionální síla. Omezený prostor hrdiny provokuje k, v tradičních společenských strukturách, nepřípustnému chování. Klasickou řeč nahrazuje násilí, iracionální výbuchy emocí, pasivita nebo znásilnění. // Komunikační ruptury pak vytváří distanci, se kterou Wakamacu pracuje brilantním způsobem. Pasivní Tsukio a nebohá Poppo se neumí emocionálně otevřít a zformovat tradiční vztah. Citová propast je zpřítomněna ve stylu dvěma způsoby: (a) buď jsou oba izolováni ve vlastních záběrech nebo (b) se nachází uvnitř jednoho rámu, přičemž každý obývá jinou stranu. Postavy se k sobě přibližují pouze ve scénách násilí, odmítání či znásilnění. Právě překonávání vyprázdněného prostoru mezi protagonisty je ústředním motivem s jediným výraznějším vývojem. // Epizodické vyprávění následuje značně specifický rytmus. Postavy jsou odcizené svému prostředí a povětšinou reagují pasivně. Ale ruptury se navracejí, tentokrát však tonální, protože nezaujaté reakce pravidelně střídají iracionální výbuchy smutku, smíchu nebo násilí. Po náladové explozi vše utichne a navrací se k pasivnímu a emocionálně distancovanému pozorování následků. Následné dialogy – o vztahu mládeže ke společnosti, neschopnosti budování vztahů a traumatizujících podmínkách dospívání s politickým přesahem k Mansonovým vraždám – pak považuji za nejslabší a nejvíce doslovnou část filmu. Takový tonální rozpor je však záměrný, protože ho doprovází i vztah mezi obrazem a zvukem. Optimistický hudební doprovod přerušovaný ostrými nářky kontrastuje s drtivým vizuálním násilím. // Film konceptuálně chápu, stejně tak respektuji snahu zavést exploatační soft-porno k estetickým normám spojovaným s vlnou modernistického filmu šedesátých let. Přesto však nemůžu říct, že by mi pinku eiga byly tak sympatické jako roman porno společnosti Nikkatsu. ()
Exploiter konce 60. let s uměleckými ambicemi? Možná ... Každopádně opakované znásilňování, všudypřítomná nahota, do toho krvavé vraždění a totálně "mimo" dialogy až na nějakém dadaistickém stupni dělají z tohoto násilného flicku přece jen trochu víc, než jsou běžné exploitery ... Je to zajímavé, hodně japonské ... rozpracovaná problematika, možná? Ale čeho? Násilí, sex, vražda, sebevražda (v Japonsku velmi žhavé historické téma) ?? A nebo pouze rafinovaný trik vypovídající o problematice dospívání mládeže na pozadí násilného filmového masakru? Těžko říct ... ale zajímavé je to hodně. I když trochu umělé. Močení do obličeje a do úst v roce 1969??!! Nevídané ... :-) ()
Dokonalá ilustrace vztahů mezi normálním a šíleným, ambivalentnost mezi pozitivním a negativním chápáním aktů, jako je znásilnění či zabití je neuvěřitelně zneklidňující. Jako většina Wakamacuových filmů. Jestliže například ve Violated Angels dosahuje podobných účinků Godardovským využitím nesouhry obrazu a zvuku (úsměvy versus noisové skřípění...), zde sice též trochu obdobně používá bezstarostnou jazzovou hudbu u násilných scén, ale přenáší se to i do jiných rovin: snad nejvíce zneklidňující je předposlední scéna, kdy se obě hlavní postavy poprvé jakoby bezstarostně smějí (do té doby se chovaly naprosto tragicky, smrt jim dýchala na záda), ovšem jejich radost rozhodně neprýští z toho, že by se myšlenek na smrt či o smrti a zabíjení vzdali... ()
V budovaní klaustrofobickej, priam až hypnotickej atmosféry bizardností na úrovni halucinogénneho tripu s omamným, sláčikovým hudobným podmazom vás tento extrémne nihilistický, pinku eiga film spoľahlivo pohltí. Aj keď paradoxne vo svojej krátkej stopáži pre mňa mierne naťahovaný, vzhľadom na dobu vzniku film vyznieva práve ako silne mrazivé opozitum k Západu a jeho "dobe kvetín". Ostatne k tomu ho viaže aj v samotnom závere zaradenie dobových fotografií z hroznej udalosti v noci z 8. na 9. augusta 1969... . ()
Zajímavě pojatý snímek, téměř celý se odehrávající na střeše;). První polovina je velmi dynamická a partie s divákem je skvěle rozehrána, posléze však síla poněkud vyšumí a film dospěje k očekávatelnému konci. Přesto jde o silnou a zdařilou dobovou výpověď, předznamenávající nastupující 70. léta. Inspirace skutečnou událostí slouží režisérovi k hloubkové psychologické sondě, neotřelým způsobem pojaté a divákovi podávané až jakoby podprahově. A děti...nečichejte tu barvu;) ()
Galerie (4)
Photo © Blaq Out
Reklama