Pururambo - prales, kde se zastavil čas

"Zážitek nemusí být pozitivní, hlavně když je silný." ____ Nejvíce na tomto filmu oceňuji, kromě možnosti nahlédnout do tropických lesů Nové Guineje a do života, jaký lidé vedli v době kamenné, samotný komentář autora, který, co se týká síly a působivosti zprostředkování vnitřních stavů a prožitků, nabývá až literární kvality. Krátce řečeno jako bych se octla v oživlém cestovním deníku o putování za osobními objevy. (04.01.2013)

Archeologové se snaží přijít na to, jak jsme žili v době kamenné a ta přitom ještě neskončila... Kéž zůstane zbytek národů neobjeven! Nemůžeme jim přeci vnucovat naší kulturu, naší víru, když sami nic nemáme a v nic skutečně nevěříme !!! Jsou šťastní přesto (nebo právě proto?), že ani netuší, že jsou součástí "nějaké" Indonésie. (01.04.2011)

Koho chleba jíš, toho píseň zpívej. Kdo chce s vlky žíti, musí s nimi výti. Naprosto fascinující dokument, který uchvátí o to víc, když si člověk uvědomí, že vše co v něm je, je naprostá realita a že je skutečný zázrak, že se z této výpravy všichni účastníci dostali živí a „zdraví“. Vždyť jen v těch 54minutách dokumentu mohli být cestovatelé minimálně 5krát mrtví a tento unikátní snímek nemusel nikdy spatřit světlo světa. Dokument mě přinutil zjistit si dodatečně na internetu, kdo se skrývá za jmény dobrodruhů: Rudolf Švaříček, Jiří Šaroch, Pavol Barabáš. (06.12.2012)

Jeden z nejzajímavějších dokumentů, co jsem kdy viděla. Zapomněla jsem na všechno kolem sebe a jen jsem s úžasem sledovala našince a domorodce, jak se tam žije, jakými pověrám věří, například, že pohlavnímu styku nepřisuzují narození děcka. No, když jsem viděla vybavení domorodců, tak jsme na chvíli také pochybovala....velmi zajímavé:-) To jak jedí termity a velké larvy, které jsou velkou pochoutkou, jak počítají, zkrátka film plný překvapení a já jsem ráda, že jsem tady a mohu to sledovat jen s hrnkem horké kávy a monitorem před sebou. Doporučuji. (15.10.2016)

Borec z toho dokumentu má naprostou pravdu..vysíláme průzkumné sondy do vesmíru, archeologové se pižlají s oprašováním každého úlomku kdejaké blbé kosti a přímo před nosem v naší přítomnosti nám on-line probíhá na Nové Guinei doba kamenná, přičemž život, zvyky a myšlení těchto lidí máme zmapované minimálně. Na druhou stranu je to dobře. Es kommt der tag, kdy se jim do stromových chýší tak dlouho budou cpát misionáři s DVD o umučení Krista, až jim nakonec tu pohádku taky našroubujou do hlavy, přinutí je vnímat jejich nahotu jako hřích a naženou je do zděného baráku s křížem vytleskávat aleluja. Díky za každý den, kdy ještě nepronikla podělaná civilizace do posledního nedotknutelného muzea přirozenosti. Život lidí za kanibalskou zónou na Papui nám může místy připadat šíleně zvrácený, ale co je vlastně větší zvrácenost..lít do sebe hektolitry chemicky obarvených a uměle vytuněných sraček a dohnat své chuťové buňky k absolutní otupělosti, nebo sníst čerstvého tlustého syrového červa?:) Většina života lidí v kmenech této džungle se ostatně točí kolem jídla. S ničím jiným kromě jídla a ochrany svých teritorií proti vetřelcům si vůbec nelámou hlavu. Kdo z nás má míň stresů, kdo z nás je vlastně šťastnější? my, s našimi notebooky, 12hodinovou pracovní dobou, civilizačníma chorobama, strachem ze stárnutí a věčně pod masírkou kultu těla, pod tlakem medií, zmanipulováni umělým strachem našich vládních zlodějských komand, nebo oni, jejichž jedinou vymožeností je nůž ze stehení kosti kasuára a kteří prostě jen ze dne na den žijí.. (21.03.2012)