Persona non grata

Strhující od začátku, kdy hlavní postavě filmu, polskému velvyslanci v Uruguai Wiktorovi, umírá žena, až do samotného dramatického závěru...Fascinovaně jsem koukala na příběh Wiktora, jenž se se svou dobráckou, důvěřivou a zásadovou povahou jaksi nehodí do světa politiky. Světa intrikaření, udavačství, prospěchářství a obcházení pravidel. Je příliš osamělý v obklopení kolegů, kteří se právě v tomto světě cítí jako ryby ve vodě. Přestává lidem věřit a stává se z něj chorobně podezíravý blázen... (24.09.2008)

Film nemá tempo. Je poněkud chaotický stejně jako hlavní hrdina. Ten je ovšem navíc čerstvý vdovec a zahořklý cholerik znechucený postkomunistickým stavem společnosti. Jeho chování mi místy silně vadilo a příliš jsem si ho neoblíbil:-) Zahořklost hlavního hrdiny ostře kontrastuje s optimistickým oportunistou Olegem, kterému se daří za všech režimů pořád stejně...dobře. I tak je ale z filmu cítít (na můj vkus) až moc zapšklosti a jistého moralizování ve stylu "Dnes jsou lidé schopní všeho...Kde jsou naše ideály?...Za co jsme bojovali?". Toto nemám rád. Nic není bílé ale ani černé. Hrdina na konci sice dojde jistému smíření, ale to mi nezmění pocit z celého filmu. 60% (14.02.2008)

Moje prvé stretnutie so Zanussim (v krátkom čase budú nasledovať Struktura krystalu a Iluminace) a asi to bola správna voľba. Napohľad jednoduchý príbeh čerstvo ovdoveného veľvyslanca je postavený na dôkladne vyskreslených charakteroch hlavných postáv. Skúsená ruka scenáristu a režiséra v jednej osobe dávkuje divákovi presne toľko informácii, koľko čoby podnet na zamyslenie potrebuje, ale ani v náznakoch ho nenavádza, čo si má myslieť. Nepreťažuje ho, ani mu nenecháva priestor na príliš voľné interpretácie. Fakty striedajú domienky, na konci zostáva už len pocit akéhosi zmierlivého smútku. Akí sme boli, takí stále sme a vždy aj budeme. Taký je náš svet. Čo viac chcete počuť?! (09.11.2007)

Potvrzuje se pár věcí. Že práce velvyslance v nedůležitých zemích je děsná zašívárna, že je tam dost možností vydělat si nějakou tu korunku bokem, že se do těchto funkcí dosazují kamarádíčci a lidé, co to dostali "za zásluhy", že lidi sou většinou kurvy, že některý Rusky sou kočky, že lidé na úřadě mají problémy s arogancí, ješitností a alkoholem, že Poláci umí točit filmy, že Nikita Michalkov je poměrně vysokej, že Mirkové Dušínové v malém počtu existují a mají to v životě těžké. Hodně pravd v tomhle filmu. (25.09.2008)

Příběh o idealistovi Wiktorovi (Zbigniew Zapasiewicz), který je polským velvyslancem v Uruguayi. Je to muž vzletných ideálů, který po smrti své milované manželky začne každého podezřívat ze špionážních a udavačských praktik, za stejné chování, které bylo rozšířeno za komunistů a proti kterému celý život bojoval. I když se principy zdají podobné, tak se čas změnil a každý myslí předevsím na uspokojování vlastních potřeb a osobního obohacování. To zjistí až na sklonku svého života a zdá se že raději volí dobrovolný odchod ze života za svou milovanou, protože pochopil, že do tohoto života už se nehodí. Další zajímavé postavy: ruský náměstek ministra Oleg (Nikita Michjlkov), muž který se rád dělá tajemným, polský atašé (Jerzy Stuhr), italský konsul (Remo Girone), který se dělá dobrým, polský náměstek ministra (dobrý Daniel Olbrychski), který si i přes ideály zachoval racionální uvažování a nový polský konzul (Andrzej Chyra) se svojí ruskou manželkou oksanou (Maria Bekker). Nic není tak jak se na první pé=ohled může zdát a především každý jde pouze za svým prospěchem. Až na idealisty, kteří nejsou schopni vidět věci reálně. (22.07.2010)