Bez dcerky neodejdu

Blízký východ je pro mě velmi přitažlivý a každý snímek, dokument či seriál z této části planety je pro mě předem nadhodnocený. Konfrontace západní a východní (Arabské) kultury je zde solidně vykreslena. Bohužel pro většinu muslimů, je slovní spojení - ALLAHU AKBAR - nevyvratitelný argument k řízení sebe sama Koránem. 60% - 3*** (23.09.2009)

Hlavní předností filmu je silný, emocionálně vypjatý příběh, který má svým námětem šanci strhnout zejména ženské publikum - a pochopitelně mně, nenapravitelného citlivku. Nařčení z citové manipulace tentokrát není na místě, protože scénář věrně odráží knižní předlohu a ta zase kulturní propast mezi západní modernitou a prostředím utvářeným islámským právem - šaríou a místními tradicemi. V onom světě patří děti po rozchodu rodičů automaticky otci...Popsaný příběh vůbec není vyjímečný, naopak odráží zkušenost řady žen, které se provdaly do oblastí ovládaných konzervativní islámskou ideologií. Filmové zpracování i herecké výkony jsou standartní, tedy nevybočující z průměru. Celkový dojem 70 %. (18.05.2007)

Od tohoto počinu jsem čekala mnohem více. Minimum napětí, zbytečné průtahy některých scén. Příliš dlouhá stopáž. V tomto podání by stačilo 90 minut maximálně. Ukázka toho, že střet kultur není dobrý. Přesto byl snímek podán jen z jedné strany. Mé hodnocení není plně nezaujaté, protože jsem četla knihu (v porovnání s ní je toto dílo odpad). Film ve mně nezanechal žádný dojem. Škoda. (01.01.2011)

Dobře si vzpomínám, jak mi někdy kolem patnáctého roku maminka zatrhla nápadníka od džihádistů, a místo vysvětlení mi dala přečíst knihu Bez dcerky neodejdu. Trvale mě tím odradila nejen od příliš kontaktních multi-kulti kamarádů, ale i od snění o snědých cizincích s mandlovýma očima. Film lze hodnotit ze dvou úhlů: pokud jej člověk vnímá jako ilustraci knižní předlohy, jde o dobrou práci. Bez její znalosti ale vyvstává jeden zásadní nedostatek, a to je totální plochost charakterů – oproti knize jsou postavy zcela černobílé a jediným náznakem vývoje je to, že zlí jsou chvílemi ještě horší. A to je na příběh podle skutečných událostí dost málo. (24.02.2014)

Téměř všichni ostatní komentátoři tento film vnímají jako smutnou zprávu o střetu kultur či o jednom zpackaném manželství, které je za střet kultur nemístně vydáváno (třeba uznat, že nejedno snědé děvče zažilo podobné útrapy ze švarným bílým jinochem z nějaké evropské země a asi bysme moc nejásali nad, dejme tomu senegalským, filmem, který nás Evropany kvůli tomu zobrazuje jako bezcitné, zdegenerované a rasistické zrůdy). Avšak podle mého to celé vůbec není osobní příběhem, nýbrž docela průhlednou analogií k náhlé proměně americko-íránských vztahů po islámské revoluci. _________________________Stejně jako je Betty spolu s divákem šokována náhlou a nečekanou proměnou Moodyho, byla americká diplomacie vedle z toho, že íránský šáh Pahlaví, kterého na trůn posadila CIA, byl náhle sesazen a nahrazen zuřivě protiamerickým náboženským radikálem Chomejním. Jenže mi právě nepřijde vůbec šťastné, když je proměna státního aparátu zobrazena jako proměna celého lidu, dokonce i toho žijícího v diaspoře. Film nám v podstatě tvrdí, že Íránci jsou apriori zaostalé, primitivní polopice, jež byly jakž takž civilizované pouze ve chvíli, kdy měli hlavy pohodlně zastrčené mezi půlkami Strýčka Sama. Však si také všimněte, že míra lidskosti filmových Íránců bez výjimky koreluje s úrovní jejich angličtiny. _________________________ Takové zvrácené poselství zamrzí o to víc, že jej tvůrci do filmu možná zanesli omylem. Jasně že filmový obraz Íránu je přepálený a najdeme tam několik do oči bijících nesrovnalostí (opakované záběry špatně prováděné muslimské modlitby, ši'íté mluví o záznamech Prorokovy tradice jako o "hádísech" a nikoli "achbárech", je také krajně nepravděpodobné, že by taková fundamentalistická rodina, jako je - alespoň ve filmu - ta Moodyho, měla v domě obrazy a slavila Vánoce), ale v porovnání s většinou hollywoodské produkce o zemích Blízkého východu je míra manipulace až překvapivě malá. To třeba oscarový Půlnoční expres zkresluje reálie Turecka daleko více, než se to Bez dcerky neodejdu "daří" v případě Íránu. Autoři se dokonce i trochu snažili přiblížit se perské architektuře, ač bylo natáčení realizováno v Izraeli a průměrný americký divák má jistě celý orient v jednom pytli a rozdíly mezi kulturou jednotlivých zemí nerozpozná. (26.03.2011)