Žízeň

Hodnotím director's cut. Keď som film videl pred rokmi prvýkrát, tak ma pomalá prvá polovica celkom nudila, ale potom si ma svojou nepredvídateľnosťou film začal postupne získavať a finále ma totálne nadchlo, takže celkovo by som dal filmu 7/10 aj keď priebežné pocity sa mi behom filmu dosť menili. Aj po druhom pozretí by som mu dal rovnaké bodové hodnotenie, ale tentoraz by to bolo za konštantných 7/10. Možno pretože že som už vedel čo ma čaká, tak som si vychutnával aj postupný zrod hlavnej postavy, ale zároveň už ma film nemohol prekvapiť, takže druhá polovica už pre mňa nebola taká úchvatná ale len logickým vyústením predošlého deja. No a dej tvorí príbeh o už klasických Chan-wook Parkovských pošahaných postavách, ktoré spája nejaké rodinné/kamarátske puto. V centre príbehu ale stojí nenápadná mrcha, ktorá ako náhle sa dostane k moci tak ukáže svoju pravú tvár a to jak rada manipuluje s chlapmi vrátane hlavného hrdinu. Akurát je príbeh okorenený o upírsku tématiku, ktorá do príbehu zapadne tak prirodzene, že na seba ani príliš nestrháva pozornosť a po chvíli vám to nepripadne divné. Je to jeden z troch Parkových pošahaných filmov, ktoré ma bavia. Hlavne vďaka zaujímavým štyrom ústredným postavám (kňaz a pošahaná rodinka - matka, syn a mrcha snacha), ktoré sú fantasticky stvárnené. Slabinou je možno len to, že stopáž je fakt trochu prestrelená a tempo pomalé, ale výsledkom je netradičný mix žánrov, ktorý zaujme jak drsnosťou, dramatickým vyznením medzi postavami tak aj čiernym humorom. 7/10. (11.07.2019)

Chan Wook Park navrátil upírům respekt, o který je připravili zubatí „emíci“ ze Stmívání. Jeho Žízeň je filmem hloubavým, racionálním z hlediska přístupu ke zvolenému tématu, psychologicky propracovaným a nabízí opravdu působivý a atmosférický zážitek. Park zůstává věrný své národní kinematografii, a tak je tento snímek prostý žánrových mantinelů, osciluje mezi klasickým hororem (upírské téma, atmosféra), slasherem (obstarávání potravy), psychologickým dramatem (oddaný kněz bojující s pudy), poněkud morbidní romancí (vztah kněze a adoptované dívky) a černou komedií (tradiční Parkův morbidní humor někdy hraničící až s groteskností), přičemž výsledný film je dokonale konsistentní. Parkovi se po skvělé trilogii o pomstě a rádoby indie komedii podařilo vytvořit strhující dekadentní upířinu a já se už nemůžu dočkat, s čím přijde příště. 90% (13.01.2010)

Stejně komplexně jako se dříve ve filmech Oldboy a Nebohá paní Pomsta chopil tématu pomsty, rozvádí nyní režisér Park Chan-wook různé aspekty spojené s upírstvím. Upíři na sebe váží mnoho nosných motivů (víra, sexualita, morálka, nesmrtelnost, láska), které v jiných dílech byly pouze naznačeny, nebo singulárně upřednostněny na úkor jiných. Park dokázal do jednoho filmu vtěsnat všechny, přičemž z každého vytěžil maximum. Film tak nedrží jednu stylovou rovinu a náladu, ale s Parkovou inscenační bravurou úchvatně přechází mezi zádumčivostí, absurditou, nadsázkou a vypjatostí. (05.07.2009)

Scénář: Seo-Gyeong Jeong, Chan-wook Park .. Svůj nejlepší film (JSA) natočil Park už dávno, pak se sice párkrát onomu bodu při pitvání pomsty přiblížil, ale (před)poslední filmy jednoznačně tápe, ultramixuje nejrůznější žánry a tvoří těžko stravitelné, ploché koláže. Pravidla upírského filmu Bakjwi sice výrazně neporušuje, pravidla zábavného filmu však ano. Hlavně utahaností a dramatickou jednotvárností bez zesilovaní. Působivé leda tak při racionálním závěru na přímořském útesu a záběrech na Kim Ok-bin. (17.11.2009)

Ačkoliv je Žízeň upírským filmem, jsou upíři pouhou zástěrkou - fasádou, která ukrývá nečekaně rozmanité interiéry. Svojí příběhovou podstatou odpovídá Žízeň spíše filmům Pošťák zvoní vždycky dvakrát nebo Jaro, léto, podzim, zima... jaro, než třeba takovému Drákulovi. Ač je zde krve vskutku požehnaně (a málokterý nemrtví je tak poutavý, jako ústřední dvojice), primární roli zastává koncept zločinu/hříchu a nezřízené vášně/pudovosti. Tento (narudlý) koktejl, který divákovi Chan-wook Park namíchal v sobě spojuje upířinu, film noir a skoro až duchovní snímek do jednoho fungujícího celku. (Následuje kapka spoilerů). Hlavní postava je katolický kněz, který se snaží o zduchovnění sebe sama – vnímá tělo i smrt jako něco pomíjivého, důležitá je pro něj duše a víra, jako jakýsi nehmatatelný ideál dobra. Po nakažení se upírskou krví se v něm probouzí potlačované touhy a pudy, které ztělesňuje sexuální přitažlivost k manipulativní dívce a zdánlivé oběti domácího násilí. Tato vášeň a nekontrolovatelné choutky probouzí v knězi jeho stínové já, jež vede nakonec ke zlu. Podobně jako například křesťanství, tak i některá východní náboženství berou nezřízené připoutání se k „věcem tohoto světa“ jako jednu z cest k tragédii a bolesti – kněz se přestává řídit svým vyšším „já“, regulacemi společenskými i morálními (v psychoanalytické hantýrce svým superegem) a odevzdává se skrze postavu Tae-ju svým pudům, svému id a přestává se kontrolovat. Zahazuje kněžský hábit a ve své radosti ze znovunabyté živočišnosti se odpoutává od všech dříve uznávaných konvencí. Avšak to, co se zpočátku zdá jako osvobození jej čím dál tím více pohlcuje, přestává být člověkem a stává se zvířetem (přesněji řečeno dravou šelmou). Na začátku komentáře jsem zmiňoval film noir – konvence a postupy v Žízni jsou natolik podobné klasickým noirovkám, že bych se ji nebál do tohoto žánru z fleku zařadit – ostatně je zde výrazné napětí, neustálá tísnivá atmosféra, je zde femme fatale par excelence, je zde zločin a výčitky svědomí, hrdina tápající na pomezí světla a temnoty, etc. Celkově se jedná o výborný mix žánrů, o nichž bych si nikdy nemyslel, že půjdou tak umně skloubit. (23.08.2018)