Chybný pohyb

Wima Wendersa mám jako režiséra rád, zvláště jako specialistu na osobité road movies, ale tady mě vhodil na můj vkus až do příliš velké deprese plné odcizení a existenciální prázdnoty. Časté filozofování postav putujících jen proto, aby putovali a filozofovali, tu občas i navzdory zábleskům hlubších podnětů pro mě vyznívalo jakoby do prázdna. Jakoby se ono odcizení z postav, jejich pustého světa a chladného partnerského vztahu pronášelo i do stylu celého filmu. Dokud mě Wenders vedl tímhle putování skrze vizuál, hudbu a atmosféru dlouhých cest, ať už pěšky nebo jakýmkoliv dopravním prostředkem, dost jsem si lahodil. Jakmile se postavy zastavily, aby začly filozofovat, pronášet vnitřní monology, později i páchat sebevraždy nebo hrozit na hraně zabití, vynáří se ve mě pocit, že ne celkem rozumím tomu, k čemu a s jakým sdělením mě chce Wenders dovést. Ve výsledku zajímavé putování tak prakticky kráčí pro mě směrem k naprosté nicotě. Mimo putovních sekvencí se mi ještě hodně líbila scéna s návštěvou v bytě osamělého továrníka, který mi připadal snad nejzajímavější postavou, tedy dokud... se jednoho dne nepomátl. Zde jsem se s Wendersem příliš nepotkal, přestože mě potěšil mj. obsazením Hanse Christiana Blecha do výrazné role. [60%] (28.04.2023)

Film, kde se nikdo ničemu nediví a divák by taky neměl – podstata sdělení tu leží jinde než ve vnějškové pochopitelnosti, víc než kdekoli jinde u Wenderse se hraje na symboly a vršení emocionálně působících motivů, hlavně těch iritujících (jako je postupné přibližování výstřelů během procházky nad řekou). Mírou sebestřednosti, latentního násilí a nakonec i otevřené agresivity mi to připomnělo tenhle Jakubiskův opus, který mi dodnes leží v žaludku (až tak, že si začínám říkat, že by možná bylo dobré se na něj někdy podívat znovu, jestli náhodou nezměním názor), barvičky jsou jak od Almodóvara, nejasně motivovaný děj a jednání postav si může podat ruku s pozdními lynchovinami, proplétání osudů přicházejících a odcházejících aktérů a vztahová houpačka zas dá vzpomenout na Fitzgeraldovo Něžná je noc, i když se tu cituje z úplně jiných literatur. A celé je to přitom jemné, lidské, nelynchovsky přístupné. Dost netypický kousek mého oblíbeného režiséra, který budu ještě nějakou dobu zpracovávat. (16.03.2012)

Zvláštní film. Dle individuálního vyladění diváckých preferencí ho lze hodnotit v podstatě libovolně - někomu to může přijít jako nesnesitelná nuda, jiný v tom bude vidět geniální film. Osobně jsem rád, že jsem ho viděl - s Wendersovou tvorbou se seznamuji pomalu a "Chybný pohyb" je teprve třetím filmem, který jsem od něj viděl. Až od něj budu znát více filmů, zřejmě můj názor časem více vykrystalizuje - zatím se mi Wendersovy filmy jeví jako pozoruhodné, leč poněkud nudné a podivínské experimenty, kterým jsem ne zcela přišel na chuť. Mimochodem příjemně mě zde překvapila přítomnost Hanny Schygully, německé herečky, která mě již před časem zaujala svými rolemi ve filmech mého velkého oblíbence Fassbindera. UPDATE 9.2.2019 - Napodruhé se mi to hodně líbilo - když se člověk dokáže naladit na Wendersovu poetiku a pomalý rytmus a nikam nespěchá, naskýtá se zde nevšední zážitek. Ve filmu zazní hodně zajímavých myšlenek a je plný specifické krásy, která s časem zraje jako víno - a navíc zde Nastassja Kinski (v závěrečných titulcích uvedena jako Nastassja Nakszynski) ukáže prsa (ve 14 letech!). Myslím, že se o tom filmu dá dlouho přemýšlet a rozvalovat ho v hlavě, a přijde mi škoda, že na to v dnešní době není moc čas. (11.03.2012)

Druhý diel Wendersovej trilógie cesty má niekoľko zvláštností - je farebný, voľne vychádza, či skôr reinterpretuje Goetheho predlohu a je zahalený do závoja psychologických odtieňov hlbokej temnoty, ktorá je v režisérovej tvorbe skôr výnimkou, než pravidlom. Rüdiger Vogler opäť v hlavnej roli ako nádejný mladý spisovateľ na bezcieľnej púti Nemeckom zakusuje bezradnosť a osamelosť v spoločnosti nasledovníkov, ktorí sú mu zdanlivo blízky, no predsa celkom cudzí. Najhmotnejším vyjadrením tohoto pocitu je scéna ukladania sa na spánok v chátrajúcom sídle, kde márne hľadá voľnú izbu, no napokon končí v náručí nemej dievčiny. Nasledujúce ráno, v ktorom si navzájom rozprávajú svoje sny, je naivným pokusom o zblíženie a pochopenie, ku ktorému nikdy nedôjde, a ani nemôže dôjsť. Chýba im skutočná ľudskosť a prvok, ktorý by ich dokázal stmeliť - solidarita._____Falsche Bewegung je však zaujímavý i tým, že vedie otvorený dialóg s Det Sjunde inseglet Ingmara Bergmana. Na to, aby zahral Wilhelm svoju šachovú partiu so Smrťou, nepotrebuje byť prítomná v podobe alegorickej postavy - i tak je všade navôkol, ako predmet hovoru i skutočnosť, zasahujúca do existencie. Keď Wilhelm prechádza so svojim tichým sprievodom ulicami, život prúdi všade naokolo, no im sa vyhýba, akoby boli odsúdení na mŕtvolné ticho, nemotu krásnej artistky s nehybným pohľadom, ktorú sa snažia zahnať zbytočnými slovami. To, že je film farebný rafinovane odhaľuje jeho krvavosť, vnútorné monológy zasa bezzubosť a sarkazmus, ktoré nie sú nedostatkom, ale výsadným privilégiom, zhŕňajúcim problém, v ktorom uviazol protagonista. Topiaci sa slamky chytá a pod vodu sťahuje i ostatných; smrť sa vracia a brúsi si zuby, keď sa takmer odhodlá k vražde; smrteľnosť sa stáva skutočnou, pravou podstatou života uprostred ničoty, ktorá vnútorne zžiera a zvonka pohlcuje; ortieľ bol vyrieknutý, sám sa odsúdil k životu._____Podľa mňa Wenders stvoril pochmúrny, temný bonmot, ktorý sa škodoradostne, úlisne plazí navôkol a triafa sa do našej neschopnosti žiť, ktorá sa mení len v prežívanie. Jeho jediným nedostatkom je čiastočný úkrok stranou vyrovnanej elipsovej réžie, ktorú uňho ako popredného predstaviteľa nového nemeckého filmu tak obdivujem - Falsche Bewegung je preto zbytočne návodný a nevyvoláva pocit uhrančivo poetickej plavby po rieke myšlienok, pocitov a nálad, pretože doň priamo vstupuje konfliktnosť a tým ho bortí. Skrátka, táto loď má kotvu, bez ktorej by sa jej plavilo omnoho ľahšie a príjemnejšie. Alice in den Städten začínala v automobile a končila vo vlaku, z ktorého sa kamera vzniesla do vzduchu. Falsche Bewegung na ňu nadväzuje na začiatku záberom zo vzduchu a končí sa na zemi. Zemi, ktorá mu nikdy nedovolí plne plne sa odpútať. 80% (16.02.2015)

Hlavního hrdinu podle jeho vlastních slov "nebavili lidé". S tím asi nic nenadělám. Mě zase nebavil hlavní hrdina - ani jeho společníci ... ať měli jakoukoli minulost. Nebavila mě jejich cesta, nebavily mě jejich (pseudo)intelektuální řeči ... nebavil mě příběh, který se dostal do slepé uličky a vlastně nikam nevedl. Je mi líto ... 2,5* (05.03.2012)