Hraniční hlídka

Navzodry tomu, že je Rajko Grlič už velmi zkušeným režisérem, natočil tento film s až překvapivě mladicky lehkou rukou. Snímek, odehrávající se na chorvatsko-albánké hranici je totiž dlouho především velmi vtipnou komedií, ve které září především Emir Hadzihafizbegovič v roli poručíka Pašiče. Jak to už však v balkánských filmech bývá, radost a rozvernost musí být zákonitě narušena dávkou co nejabsurdněji prolité krve. A opravdu se tak stane, tragický konec, opět poukazuje na nesmyslnost války či vojenství obecně a divákovi tak poněkud ztuhne úsměv na rtech a připomene mu, že to hlavní se v roce 1987 teprve chystalo. (18.05.2013)

Život vojakov zložených zo všetkých kútov Juhoslávie v pohraničných kasárňach v centre prírody, kde si niektorí vojaci užívajú príjemné chvíľky a nedajú sa rozptýliť ani tvrdým veliteľom, ktorému neskôr všetko odplatia. Toho sexu tam bolo možno až príliš, ale niektoré neduhy vojakov, napríklad nevera, celkovo smilnenie, alkohol, samozrejme nie všetky sú zachytené. Nadávanie je už v balkánskych filmoch akousi polovtipnou nevhodnou vložkou. Jasne ukazuje nudu a zapadnutú krajinu, z ktorej chcú viacerí odísť, ale zostávajú kvôli vymysleným rozkazom ich veliteľa, ktorý pre osobné problémy predĺži ich pobyt tam. Všetko skončí nečakanou tragédiou, ktorá ukazuje na nezmyselnosť hrozby z vonku a reálne vnútorné rozpory. Všetko dotvára veľmi očarujúca hudba, akú som už dávno vo filmoch z Balkánu nepočul. Film je akousi ukážkou toho, že vo vzduchu už vreli zlé časy a koniec je akousi ukážkou toho, čo sa odrazu stalo a aké to bolo pomýlené, aj keď si mysleli, že je to najlepšie a niet iného riešenia. Napriek všetkému som si obľúbil Dalmatínca, čiže Chorváta, Srb pôsobil ako cynik s dávkou irónie, ako už bolo napísané skoro švejkovskými vtipmi a správaním, ale nedá sa to tak presne povedať, lebo tento bol svojský a horkokrvnosťou a zlobou, ktorá v ňom vrela bol tiež dôležitou postavou, takisto treba uznať, že vybrali celkom peknú herečku a ich veliteľ vo filme pôsobil ako tiež fajn postava. Opäť sa tu stretávame s tým, ako všetci pozerajú správy v televízii, či ich počúvajú v rádiu, ktoré v týchto vojnových filmoch vždy informujú verejnosť, aké problémy sú teraz. Dosť trpký film, o ktorom veľa vypovedá najmä tá nevyjasnená tajná lásku a nezrealizovaný útek. Karaula, ako vojnový film stojí za to. (23.07.2012)

Tohle je vlastně takovej Tankovej prapor nebo Černí baroni v balkánskym podání. Tématem je klasicky válka, ale tentokrát o ní moc nejde. Bizarní postavy se propletou celym filmem a vy se tomu celkem smějete, soucítíte s mladym vojákem co přebere nadřízenýmu manželku, ale ten konec vás celkem rozseká. Od plnýho hodnocení to nebylo daleko. A Vericu Nedeskou chci domu do vany na hraní! (30.08.2010)

Jak už tu někdo připomněl, snímek silně připomíná Tankový prapor. Příjde mi, že je to takové nějaké vykonstruované. Vojna na hranicích s Albánií, nešťastná láska k velitelově ženě a když už něvěděli tvůrci jak skončit, nastupuje krvavé údolí. Takže poselství žádné, o nějaké akci či dobrodružství nemůže být moc řeč, alespoň ten humor občas za něco stál. Čím více takových filmů bude vznikat, tím více se budou kopírovat předchozí díla a degradovat jinak zajímavý žánr. Škoda... 50% (10.09.2014)

Pro mě silný zážitek a další důkaz, že moje slabost pro balkánský film je opodstatněná. Film postupně přechází z žánru lehké komedie, černé komedie a až po seriózní drama. Hlavní část filmu se odvíjí v pomalém, pohodovém tempu korespondujícím s jistým „klidem před bouří“, sedm let po Titově smrti, kdy je Jugoslávie oficiálně ještě soudržná, ovšem už se vnitřně hroutí a vše směřuje k nevyhnutelnému konfliktu. Zmar této doby symbolizuje strach z vnějšího nepřítele, Albánie, a zavírání očí před vnitřními hrozbami. Závěr filmu graduje v dramatické tragédii, která jakoby předznamenává tragédii mnohem větších rozměrů, která postihne Jugoslávii již za čtyři roky. 4,5* (21.09.2009)