Samsara

Ďalšia z radu filmových básní - apelov. Zábery prírody, sôch a rituálov náboženstiev Východu preložené obrazmi krajiny zmenenej človekom. Spočiatku ide o stavby v súlade s prírodou - turecké skalné mestá z Nevşehiru, egyptské pyramídy, neskôr sa ukáže územie totálne prekrývajúce jeho pôvodnú podobu. Zábery na vysvietené megapolisy pripomínajú techno-sklo-betónové nádory krajiny. Rušná permanentná premávka na líniách diaľnic zase nepokojné hmýrenie hmyzu, ktorý tieto tumor cirkusy vystaval. Vidieť prelínanie sveta techniky, zbraní, masovej výroby živočíšnych produktov s pôvodnými kultúrami (členovia kmeňa Mursí pózujúci s kalašnikovmi), ako aj s vplyvom tohto spôsobu života na ľudí (prejedajúci sa konzumenti, zákazníci s haldou tovarov). Záver smeruje ku klasickému upozorneniu na dočasnosť každej nádhery a bohatstva. Zrozumiteľné varujúce posolstvo plynie v spúste príjemne vyzerajúcich, miestami fascinujúcich obrazoch. Práve to ho však zráža ho na nohy. Snaha o prílišnú estetizáciu obrazov biedy i prírody je miestami neskutočná, umelá. Tak žiarivo čisto, jasne a presvetlene Zem nikdy nevyzerá. Netreba vždy obraz dolaďovať a čistiť aby bolo z neho odstránené každé zaprášenie, každá prirodzená nečistota. Elias Canetti v takýchto snahách videl jasné záblesky rodiacej sa totality. (24.02.2015)

Přestože zde byly pasáže, které bych klidně vystřihl (např. toho chlapa, co si rozmazává bláto po ksichtě) a v hudební složce jsou taky rezervy (samostatný soundtrack musí být dost nudný), povedené záběry převládají a mnohé jsou opravdu úžasné (pouť do Mekky, zlaté chrámy v Barmě, umělé ostrovy v Dubaji, průlet nad nočním L.A., sírové doly na Jávě, vojenská přehlídka v Číně...) Pár zajímavostí z natáčení (26.10.2012)

Vzývam úplné bunkové prebudenie mojej bytosti: fyzické, mentálne, emocionálne, spirituálne v tomto momentálnom Ja. S podporou Boha/Bohyne a kráľovstva prebudeného Majstra, ktoré zahŕňa: samotného prebudeného Majstra, Sanandu, Svätú Matku Máriu, Quan Yin/bohyňu milosrdenstva, archanjela Michaela a jeho légiu, Aštara a celú jeho flotilu, Babajiho, Rafaela, Gabriela, klan trúbiacich anjelov, kmeňových šamanov, bohyne šťastia, Elohim, klan hadov, Šivu, všetky zvieracie totemy, elementy ohňa, vzduchu, vody a zeme, všetky duchovné bytosti svetla, menované aj nemenované. Vyzývam lásku a milosť, aby sa prebudili v tomto Ja. (16.01.2018)

Je to opět obrazová poezie, stejně jako Baraka. Jen se u toho možná tak neuklidním. Víc apelativní a nepříjemné (zbraně a roboti). Tím pádem větší důraz na věci, které už se mě tak nedotknou. Více archetypálnější a základnější Baraka mi je prostě bližší. Jednoduše řečeno, ta má pro mě úchvatnější obrazy a jejich spojení s hudbou. Stejně v lecčems hezký pohled na samsarické chování lidí. To tady prostě tvůrcům jde znázornit. (25.08.2021)

Reggiův žák "si" zadal stejné téma, jako v případě filmu Baraka, a zpracoval jej o nic méně působivě. velmi přesně, krásně, a proto i přesvědčivě "hovoří" obrazem o duchovní podstatě člověka a jejího upozadění v současném tak řečeném "civilizovaném" světě. o vytlačení kulturně-duchovního dědictví dřívějších civilizací a narušení souladu s přírodním světem ve prospěch pokračující mechanizace, rutiny a odlidštění. "alchymistická" snaha o vytvoření co nejpodobnější umělé imitace člověka (homunkulus?) je o to absurdnější, čím více se člověk vzdaluje své podstatě. úsměvy robotů a pohledy půvabných sexuálních hraček vycházejí z použité metody "přímého" pohlédnutí do očí, které by mělo odhalit nezastřenou vnitřní pravdu. Fricke pohlíží do tváří nejen robotů a umělých panen, ale i skutečných lidí, rituálních tanečnic, soch Tutanchamona i Budhy, mnichů, dětí i jejich matek. dostává se tak do hloubek kontrastujících s odstupem, kterého jeho kamera díky časosběrné metodě, zrychlení či jindy naopak zpomalení, nabývá od míst a dějů v nejnádhernějších obrazech přírodního světa i městských aglomerací. neustálé jízdy, či přímo "lety" vpřed ovšem i při sledování celků sugerují neustálou, až snad i poněkud násilnou snahu o proniknutí za hmotnou skutečnost a nazírání ontologicky dokonalejší, celistvější představy o světě. přísně vzato se proto nejedná o dokumentování filmem, jako spíše o duchovně laděnou filmovou esej, "symfonii všehomíra", zakládající své svědectví o světě na pečlivém výběru pečlivě aranžovaných obrazů a vjemů. snímek lze vystihnout pomocí podobenství, kterých se sám chápe. jde o snahu napodobit filmem princip mozaiky z barevného písku. ta při náhledu s odstupem (shora) dává díky koplikovanému, ale přesnému (s)komponování rozličných barev, ploch a tvarů na okamžik pochopit harmonii světa, než se změní v šedavý prach. /// chrám možná puknul, prasklina ho málem rozštěpila ve dví, ale nezviklaný stojí pevně dál. (03.11.2012)