Die große Stille
Le Grand Silence
Into the Great Silence
Obsahy(1)
Vcházíme do jiného světa, když se po jízdě úzkou cestou, podél skalních svahů a vodopádů, dostaneme úzkém údolí k původnímu klášteru kartuziánského řádu La Grande Chartreuse. Mniši zde, pod mohutným horským masívem, vedou ještě i dnes život v úplném odloučení od světa. Panuje zde naprosté ticho, vzduch je drsný, nahoře leží sníh v době, kdy se jinde už zelenají louky. Host , který jde po stopách Bruna a historie jeho řádu má přístup pouze k muzeu De la Carriere, které vedou laičtí bratři a které ukazuje množství materiálu o vzniku řádu, životě a působení jeho mnichů. Něco málo z ticha prožívaného s Bohem, které zde prožívají bratři mniši, nám může nabídnout i tento pozoruhodný snímek režiséra Philipa Gröninga. „Jeden rok a den“ života komunity kláštera je jeho jediným, ale smysluplnýma a pro pozorného diváka bohatým, obsahem. (jpia)
(více)Videa (1)
Recenze (37)
Workoholici a byznysmeni razící se do Tibetu vykurýrovat z růstu Růstu mohou konečně nanečisto otestovat, jaké to je. Naneštěstí dokument moc osvětový, nic zásadního nesděluje, a transcendentální praktiky zprostředkovává v mnohem užší škále než Mahariši Maheš Jógi. A za druhé, co mají znamenat ty alibistické obrazy křepčících mnichů? Snahu nastolit nové paradigma a naznačit, že i mniši jsou normální lidé, nebo pokus rehabilitovat legraci jako seriózní prostředek? ()
Téměř tříhodinový pohled do života přísného kartuziánského kláštera. Monotónní, pomalé, bez hudby, bez komentáře a bez příběhu. Nejeden divák to během první hodiny vzdal. Ale kdo vydrží až do konce bude odměněn - ne snad překvapivou pointou (na pointy a rozuzlení v tomhle filmu opravdu není místo), nýbrž ochutnávkou onoho pokoje a ticha, které dává vidět a slyšet. Je to extrémně nezábavný a přitom výjimečný snímek; nepamatuji se, že bych kdy viděl něco podobného, něco tak tichotvorného. ()
Philip Gröning otevírá dveře do nadpozemského kartuziánského řádu La Grande Chartreuse, trvalo to dlouhé roky a tím získal Gröning čas v myšlenkách - odrazem je dokonalá kamera, detaily zaostřené geniálně a s citem (přesně jako to obdivuji od Zabého). Světlo z oken, prostředí hor, noční nebe plné hvězd, tiché chodby, tiché čtení, záběr na svíčky, odstín slunce v místnostech kláštera, pokrývající hory sněhem, praktiky mnichů a zpěv, kdy kamera se odkloní do přírody a záběry na květiny je pohlcující spirituální zážitek - vše naprosto dokonale vyvážené, je fascinující jak Philip Gröning zachytává všechny detaily, propojenost kartuziánského řádu a jeho světa uvnitř a reálného světa o pár kilometrů dál (panorama domů, letadlo, které nás na chvíli odkloní do naší reality). Pokud ve Vás stále rezonuje duchovní síla, rozhodně doporučuji Walker od Ming-liang Tsai. ()
Originální filmový počin je cenný především z dokumentárního hlediska a touto cestou se tvůrci také nenápadně vydávají - oproti liturgickým a spirituálním prvkům života v klášterní komunitě kladou důraz na každodenní praktické úkoly spojené s životem za zavřenými dveřmi. Zajímavost daného tématu je však naplněna zhruba po dvou hodinách stopáže, duchovní souznění se stále nedostavuje, mniši si navzájem holí hlavy, divák se propadá do blaženého spánku... ()
Každodenní život členů kartuziánského řádu pohledem německého dokumentaristy Philipa Gröninga. Asi v žádném jiném filmu jsem nezažil, že by se vlastní styl života jednotlivých mnichů (pokora, osamělost, meditace, modlení) tak rázným způsobem otiskl do samotné formy filmu. Gröningova spirituální intence je nesporná, zvláště, když víme, že přibližně šest měsíců žil v klášteře společně s mnichy a přejal jejich asketický, přísný způsob života. Číst dokument podle klasických narativních vzorců je prakticky nemožné, protože film takové ambice jednoduše nemá. Kamera není v centru dění, "nevypráví", jen tiše pozoruje a diváka vyzývá k jedinému možnému čtení - ve spirituálním modu. Velké ticho pracuje s těmi nejjednoduššími výrazovými prostředky, jimiž se snaží spirituální modus navodit a připravuje tak diváka na vstup posvátna/transcedentna: Úvod i závěr je uvozen stejnou citací Starého zákona (konkrétně 1. knihou královskou, 19. kapitolou, 11.-13. veršem): "A hle, Hospodin se tudy ubírá. Před Hospodinem veliký a silný vítr rozervávající hory a tříštící skály, ale Hospodin v tom větru nebyl. Po větru zemětřesení, ale Hospodin v tom zemětřesení nebyl. Po zemětřesení oheň, ale Hospodin ani v tom ohni nebyl. Po ohni hlas tichý, jemný.", každodennost - kamera "otrocky" trpělivě sleduje všední život mnichů, jenž má nádech až rituání posvátnosti. V obou případech má dokument cyklický charakter. Dlouhé často statické detailní záběry na ty nejbanálnější věci (krájení jablka, odraz světla v okně/na podlaze, voda kapající z okna, řezání dříví, stříhání látky na nové oblečení apod.) vybízí diváka k vnímání světa jako takového (ať už fikčního-dokumentárního nebo reálného). Dalšími specifickými filmovými postupy dopomáhajícími ke čtení filmu ve spirituálním modu jsou zejména záběry přírodních "zátiší" či chvění (louky, lesa apod.) nebo zvukové projevy (duchovní zpěv mnichů, ptačí zpěv, letadlo, pasoucí se stádo ovcí, zvuk klášterního zvonu). Gröningova spirituální intence je snad nejvíce ovlivněna "historií" kartuziánského řádu, což je například lépe pochopitelné z jejich motta: "Kříž stojí, i když se svět kymácí." Jinými slovy kartuziáni až sobecky přehlíží a izolují se od sousedního světa a v podobných podmínkách přežívají už téměř tisíc let. Takto je vystavěno v podstatě i Velké ticho, co se vnímání (transcendetního) času týče. Tím, že Gröning zobrazuje mnichy a jejich každodenní stereotypy a snaží se u diváka navodit stejné nebo alespoň podobné vnímání času jako u mnichů (postav), vlastně připravuje živnou půdu pro vstup času transcendentního (času Boha, času věčnosti). Aby ale mohlo dojít k navození transcendentního času, musí nejdříve vnímatel/divák chápat čas jako tok plynoucí ve své vlastní dimenzi, tzn. v záběru samotném nejde o nic jiného než o plynutí času, čemuž Gröning napomáhá onými přírodními "zátišími", chvěním lesa či louky nebo častým dozněním záběru. Právě takto dochází k disparitě mezi divákem subjektivně vnímáným časem a časem transcendentním. Velké ticho má přes všechen obrovský spirituální rozměr i rozměr hluboce lidský. Gröningovi se podařilo natočit vskutku výjimečný dokument, když si uvědomíme, jaké exkluzivity se mu při možnosti natočit kartuziánské mnichy dostalo... "Klášter Grande Chartreuse je považován za jeden z nejasketičtějších klášterů na celém světě. V roce 1984 jsem požádal o povolení filmovat na tomto místě. Řekli, že je to moc brzy. Možná za deset až třináct let. O šestnáct let později jsem měl hovor ze Chartreuse. Byli připraveni." () (méně) (více)
Galerie (16)
Photo © X-Verleih
Zajímavosti (1)
- Dysmas de Lassus, jeden z mníchov, ktorý sa počas dokumentu objavil v "momentkách", kedy uprene hľadel do kamery, sa neskôr stal najvyšším predstaveným kartuziánov. (RigorMortis)
Reklama