Doba temna

Značně melancholický, velmi přesný a až bolestně pravdivý portrét, který vystihuje jednoho člověka jako jen další článek zapadající do chodu společnosti, stejně jako člověka jakožto ztrápeného jedince, okolo něhož společnost plyne stále stejným, mdlým tempem. Člověk, který je ve společnosti a člověk, okolo něhož je společnost. Doba temna vystihuje přesnou podstatu zvoleného tématu a více než účinně zpracovává základní témata. Stereotyp, pocity osamělosti, vnitřní izolace, bolest a zklamání z našich životů, bolest z pohledu na jiné životy a celé to soukolí, které nedokážeme ovlivnit, ale které ovlivňuje nás. Lhostejnost až apatii, lidstvo neustále se ženoucí kupředu, za penězi, úspěchem, uznáním, kde se zapomíná na zájem o druhé, potřebu být s někým, vše si lidé nahrazují materiálními věcmi a svět z nich tak postupně vytváří roboty bez emocí, citů, závislých pouze na věcech a s posedlostí vlastní dokonalosti. Proč se říká vlastně moderní svět...? Moderním se asi myslí ty dálnice nákupních center, nejnovější technologie, vyumělkovanost, reklamy, nátlak na jedince, kde je nám neustále předhazováno, že abychom byli "členy moderní společnosti" musíme vypadat tak a tak, dělat to a to a kupovat nezbytné věci, které stejně nepotřebujeme. Osobnost? Odlišnost? Vlastní názory, které se liší od většiny? To se přece neuznává. Průměr a obyčejnost je to, co všechno řídí a co se od lidí vyžaduje. Žebříček hodnot je v dnešní době nastavený zřejmě zcela jinak. Co bude ale dál? (12.03.2012)

Ufňukaný film se smyslem pro humor. Humorem, který je tu podávaný v tak jemných náznacích, že si ho ani nemusíte všimnout. Minete ho a možná se jen na chvíli ohlídnete, jelikož máte pocit, že se vám stalo něco zvláštního. Pokud však nejste dostatečně vnímaví, jelikož sobectví vám nedovolí ani na chvíli přemýšlet o tom, že svět se netočí kolem vás, pravděpodobně nakonec jen mávnete rukou a opět se vrátite k obdivování svého ega. Pokud však jste dostatečně vnímaví a dokážete se nad sebe povznést, pak vás váš vlastní smích svým ostřím zbaví všech těch slupek, do kterých jste se zabalili ve strachu před světem. Uvnitř kterých jste si mohli snít a fňukat, ale s každým dalším povzdechem jste cítili jak se dusíte. Jaké potěšení, sledovat jak lehce slupka pod ostřím mizí v hlubině zapomnění a vy konečně můžete okusit ten sladký plod, který ve vás tak dlouho zrál. (27.12.2012)

Kanadská krása. ,,Myslím si, že můžeme najít slovo charakterizující naši společnost: Rozklad." Denys Arcand potřetí točí svou jasnou zprávu o konci světa...nebo respektive o konci současné podoby západního kapitalismu. Velký důraz klade na satirický prvek - jeho obraz současnosti překvapivě přesně konvenuje s dosti výrazným proudem v interpretaci díla Franze Kafky, který vnímá jeho literární texty coby humornou četbu, akcentující především humor absurdní. Hlavní hrdina filmu, Jean-Marc Leblanc, jakoby šel po stopách zeměměřiče K. kráčejícího k zámku a stal se (obdobně jako Josef K.) zajatcem absurdní mašinérie zvané ,,moderní západní společnost". Meritem věci totiž v tomto filmu je to, že Denys Arcand poukázal na jistý podprahový, leč zcela destruktivní proces v naší civilizaci - intelektuálové (zvlášť ti humanitní) fatálně ztrácejí jakoukoli víru ve smysl své práce a věnují se jiným zábavám. I když to vypadá vcelku nevinně, skrývá se za tím strašlivě moc - elity totiž takto rezignují na zodpovědnost za společnost, jejíž jsou součástí (což je skutečný smysl humanitních věd - věd, které člověku pomáhají zůstat člověkem). To má za následek jediné - neodvratný rozklad společnosti. Dobu temna. A pak tu máme ještě rovinu psychologickou a osobní - Denys Arcand natočil zřejmě nejveselejší film o věci tak depresivní, jakou je krize středního věku. Trpkým zjištěním je míra, s jakou se můžeme identifikovat s hlavním hrdinou filmu, Jean-Marc Leblanc je mnou, tebou, téměř kýmkoliv, komu je, jako mně, cca nad pětatřicet... Vy mladší, hrozte se toho, do čeho jednou dospějete... (25.07.2012)

Satira na absurditu moderního západního světa, kde člověk má všechno, ale nějak se mu ztratila chuť k životu. Rodina, děti, dům, auto, kariéra - to vše, protože je to tak správné, protože to mají všichni. Něco je však špatně. Při pozornějším pohledu se ukazuje, že nikdo nikoho nepotřebuje nebo nejčastěji nikdo nikomu nemůže doopravdy pomoct. Problémy a životy lidí jsou složitější a komplikovanější, než se zdají být v tom nadýchaném polštáři blahobytu, do kterého lidé zapadli tak pohodlně, že ani nejasná nespokojenost je nedonutí z něj vylézt. Někdo se naplno a hekticky věnuje vnější činnosti, někdo se oddává vnitřnímu snění. "Pane, zavřete hubu" ... a nerušte své představy. A ve snech je vše takové, jaké si člověk přeje mít. Člověk chce něco znamenat a být prospěšný, chce milovat a být milován, vše ostatní je surogát těchto potřeb. Nejcennější a nejlepší na snech je to, že ty snílka nikdy neomrzí. Můžou se však rozplynout. Americký sen, kanadský sen, čínský sen ... hezký obrázek s prázdným obsahem. Ten pravý obsah se nepozorovaně vytratil se ztrátou víry nebo se ztrátou elánu a ideálů mládí. Jak napsal Michail Bulgakov v pověsti Psí srdce, "Rozklad není v klozetech, ale v hlavách." Třetí film barbariány - trilogie Denysa Arcanda - je o unavené společnosti, která dosáhla všech lidských cílů, aniž by ty cíle našla. Smysl se plně vytratil, ale kancelářské krysy ještě doufají v záchranu. Možná je zachrání život v přírodě, pohled na moře, které je symbolem iluzí. Sní svůj sen, člověče, a uleví se ti. Anebo naopak probuď se a přestaň si namlouvat, že jsi něco jiného, než člověk. Vlastně jsem se pořád smála. A líbil se mi také komentář troxora. (12.03.2012)

Když nad tím tak přemýšlím, přijde mi tahle podívaná hodně depresivní. V tom smyslu, že jsem při sledování ztrácel jistotu v tom, zda jde o satirickou nadsázku, nebo nekompromisní pojmenování reality (případně vizionářskou zprávu o světě, kde eroze tradiční společnosti a politická korektnost společně vygradovaly do absurdních rozměrů). Třeba i proto mi název tohoto filmu přijde jako mimořádně trefný, protože dokonale vystihuje neútěšnou hloubku sraček, do nichž se hlavní hrdina propadá. Je pak asi na každém z nás, zda se v tom poznáme a identifikujeme zde mnohé neblahé tendence, jež jsou pro naši současnost příznačné, nebo zda se jen v nevěřícném úšklebku vysmějeme tomu sledu bizarních situací, jimž trpně Jean-Marc Leblanc čelí. Vyústění tragikomického děje je však optimistické - v momentě, kdy se hlavní hrdina zbavuje své pasivity a iniciuje zásadní změny svého života, nalézá východisko z dosavadního marasmu a s ním i klid a štěstí. Spolu s tím opouští i svůj fantazijní svět, který mu dříve skýtal bezpečné útočiště - nyní už je nepotřebuje. Při sledování tohoto filmu jsem se neubránil srovnání s o něco starším americkým snímkem SMOLAŘ, který je podobnou zprávou o životě jednoho chlapíka, kterému štěstí taky moc nepřálo (herečtí představitelé obou hlavních rolí, Marc Labrèche a William H. Macy, si jsou mimochodem hodně podobní). DOBA TEMNA má však širší společenskou platnost, zatímco SMOLAŘ je spíše romanticky laděná komedie o osudech jednoho výstředního pošuka. Když na to přijde, mám rád tenhle typ lůzrovských komediálních dramat, protože si při jejich sledování říkám, že mi jsou jejich nehrdinští hrdinové vlastně sympatičtí. Když už jim v reálném životě osud není nakloněn, aspoň ve filmu by jim měl někdo fandit :-) (11.08.2013)