Ty, který žiješ

První půlhodinu jsem hleděl s otevřenou pusou (strhávání ubrusu a následný soud!), ve zbylých dvou třetinách film začal poněkud řídnout a moje pozornost i natěšenost opadávat. O Andersonovi jsem toho předtím moc neslyšel a tak mě velice překvapily řekl bych až sitcomové kompozice drtivé většiny záběrů, kdy nehybná kamera zabírá interiéry nasměrovaná do rohu, přičemž tomu všemu dominují tak maximálně dvě postavy a zbytek má úlohu křoví... Ty, který žiješ je film tichý a pomalý - mlčenlivé postavy se pomalu šourají prostorem řešíce své nepodstatné problémy v duchu Anderssonova nenápadného, minimalistického humoru, melancholická atmosféra houstne a závěrečná scéna přináší docela mrazivou pointu...Ovšem pro mě to - kromě toho začátku - tedy moc není. (22.04.2009)

Slepenec čistě ironických humoresek. Dobrá parafráze na dnešní notně pompézní společnost, leč snímek dohromady nedává vůbec žádný smysl a nemá žádnou kostru. Asi to byl Anderssonův cíl, ale jeho velice podivný snímek je opravdu nad mé divácké chápání. Originalitě se ale zvláště ve filmu meze nekladou... (28.11.2009)

Povídkový filmy, to je moje. Pokud je do toho smíchaná nostalgie, humor a drama, tím líp. Začátek byl úžasnej, pak už kvalita klesala. Ale jistý momenty a hlavně pro leckoho nedůležitý detaily a vložky to zase vystřelily na solidní čtyři hvězdy. Určitě se najdou lidi, kerejm takovejhle snímek nesedne. Já mezi ně naštěstí nespadám. (24.06.2010)

Určitě je to originální snímek, u kterého se člověk občas zasměje, každopádně viděla jsem ho ve Varech na festivalu a fakt nerozumím tomu, že se celé kino smálo téměř celý film... Možná bych i dala čtyři hvězdičky, ale hrozně mi ten film znechutil chlap, který seděl za mnou a měl smích jako koza, akorát ještě 20x hlasitější. To mi pak skoro žádná scéna nepřipadla vtipná, protože když se on začal smát, umírala jsem. (05.07.2007)

V převážné části filmu sledujeme tragikomické příhody postav, které jsou nespokojené s vlastním životem. Trpí pocitem že jim nikdo nerozumí. Z reality unikají do svých snů, které jsou mnohdy černější než jejich bezbarevný všední život. Zajímavá je především kamera, která často rozděluje scény na dvě pole, ve kterých se na sobě nezávisle odehrávají samostatné děje. Když pak o kameru některá z postav jakoby omylem zavadí pohledem, začne se svěřovat, co se jí posledně zdálo. A právě tyto jakoby vytržené minipříběhy, kdy film přechází z realismu na magický realismus, jsou hnacím motorem celého filmu. Dalším zajímavým prvkem pak je, že když se některá postava z ničeho nic otočí na kameru a začne na ní mluvit, nevystupuje ze světa diegeze, nýbrž neustále zůstává součástí fikce a ostatní postavy ji pozorují, poslouchají, nebo se jí podivují. Přes nemalý počet komických scén je tak film hodně negativní, tedy až do chvíle, kdy se stará žena při zavírání kostela modlí za lidi, kteří podvádějí, ničí, ubližují atd. Je to nenápadný, ale přesto zlomový bod celého filmu. Tento snímek nemá tendenci stát se trhákem, nerozvíjí klasickou zápletku, ale z čistě řemeslného hlediska se dle mého jedná o vybroušenou a téměř do dokonalosti dotaženou záležitost. (25.05.2008)