V Sylviině městě

Film má prvky protofilmu z první třetiny 20. století. Muž je prezentován jakožto dynamický, uplatňující svě schopnosti a dovednosti. Žena je prezentována jako statický, bezúčelný objekt bez jakékoli identity, vytržený z prostředí a bez návaznosti na místo. Během filmu je řečeno zhruba 10 vět, i tím se podobá filmu němému a místo kabaretní hudby jsou použity zvuky města. Ovšem protofilmy bývaly výrazně kratší, což je pro mě v tomto srovnání jejich plus. Jedinou postavou filmu je zde muž, hledající svou „fantasma femenino“ , tudíž možnost kognitivní identifikace s osobou jinou je nemožná, protože jiný úhel pohledu než právě jeho se divákovi nenabízí. A jeho pohled je zaměřen na ženy. Konstruuje ženskost, kostruuje obraz patriarchálního světa, kde symbolem moci a aktivity je muž a naopak symbolem podřízenosti a pasivity je žena. Divák se skopofilním pudem si zde jistě příjde na své, pro nás obyčejné je to zdlouhavá ztráta času. (06.11.2010)

Má to i své dobré části... ale většina filmu je naprosto mizerná. Nevadí ani to, že pracuje s hodně rozvolněnou narací, ale hlavně to, jak se prezentuje a jak ukazuje postavy, prostředí a předměty. Snaží se tu vyvolat v divákovi pocit poetiky (dost vykalkulované) a prvoplánovitě kýčovitými scénami působit na diváka. That´s sucks... (13.03.2009)

Není pravda, že "En la ciudad de Sylvia" nemá záplatku. Jen ji ti kteří jsou (jako Bordwell) příliš zaměstnáni formální stránkou snímku přehlížejí. Zápletka tu je a je prostá: mladík je na prázdninách/výletě v cizím městě a chce si to s někým rozdat. To že tu kdysi byl a s někým se tu setkal nehraje větší roli, protože stejně nezáleží příliš na tom, které ze zaměnitelných ženských těl se stane jeho objektem (Sylviino město působí jako by záměrně chtělo být ilustrací k slavnému eseji Laury Mulvey o mužském pohledu (ve) filmu). Po ulicích se potácejí spousty lunatických anorektiček zrcadlících reklamy na zastávkách - a kontrast se znetvořenou ženou je hloupý až to bolí (jako by nexistovaly jiné ženy než modelky z plakátu nebo ty znetvořené) - jenže mladík má trochu problém dostat se za fázi registráže (to slovo neužívám náhodou, film je velmi kunderovský ve své objektivaci ženského těla/popírání ženské subjektivity). Sám ostatně vypadá jako mužská, nebo spíš androgynní varianta modelkovské záplavy v ulicích. "V Sylvině měste" je nakonec spíš než film o možnosti filmového pohledu filmem o kastraci (hrdinova efémérnost a unikající pohlavní diferenciace spolu s pasivitou) a voyeurismu. Až na to...Až na to že to není tak docela pravda. Film není "o tom", je TÍM.________________________________________Připadá-li vám komentář zmatený, je to opravdu tak. Stejně jako se film tváří jako skicování, jako precizní práce s viděním, (a je třeba mu přiznat částečný úspěch, scéna v kavárně je opravdu působivě rytmizovaná a strhuje i přes absenci děje, resp. převládnutí jednoho z mnoha paralelních dění, což ale nevymaže a bohužel ani nevyváží "výtky" proti jeho ideologii vidění/hledění), ale je ve skutečnosti až příliš důkladně zkomponován (jinými slovy, je příliš manýristický), komentář k němu jsem tedy považoval za vhodné ponechat v podobě fragmentu, fowlesovské larvy. A tak - (14.09.2010)

Možno to chcelo pridať ešte malú štipku naratívu a nejaký nenápadný dodatok na konci, ktorý by niečo málo osvetlil z predchádzajúceho "deja" a bol by som maximálne nadšený. To som vlastne aj teraz, pretože tak kryštalicky čistý pocitový film s nádherne premyslenou prácou kamery a mizanscénou nevidíme každý deň. Je to taký relatívne bezdialógový a bezdejový artovejší bratček prvého dielu Linklaterovej kultovej trilógie. Pokiaľ ste fanúšikom pasívneho obdivu ženskej krásy, môže ísť pre vás o absolútne zásadné dielo. Úvodnú dlhú sekvenciu z kaviarne si asi budem častokrát púšťať ako záchrané koleso pred nastupujúcou depresiou. (03.08.2017)

Znáte to, pánové, ne? Máte spoustu času, nemusíte nic dělat (třeba jste na dovolené), celou dobu jen tak posedáváte v kavárně, něco popíjíte, pozorujete u toho lidi (ženy) a některé z nich si kreslíte do notýsku. Jenže pak najednou spatříte ženskou, která vás donutí vstát a pronásledovat ji ulicemi města…Ono se v tom filmu skoro nemluví, nic moc se vlastně neděje, ale divák je přesto velmi zvědavý, co vyplyne ze vzájemné konfrontace voyeura a jeho „oběti“ (pakliže k ní vůbec dojde), zajímá ho, co jsou ti 2 zač a jaké jsou jejich cíle. A nutno poznamenat, že si jde snímek svojí cestou a na publikum (a jeho očekávání) se zrovna moc neohlíží, spíš naopak. Nechává ho v napětí a jakoby mimochodem mu nabízí různé záběry, které zaujmou všemožnými úhly, prostorovým uspořádáním, přezáběrováváním nebo čistě něčím líbivým pro potěchu oka, zkrátka kamerových hrátek si rozhodně užije dost. Každopádně, idea toho, že ve velkém městě potkáváme cizí lidi, na některé z nich narazíme znovu, jiné už (bohužel) nikdy nespatříme a život jde prostě dál, sice není nic originálního, ale způsob, jakým to vyjevil tento film, se mi líbil a krom úplného začátku bavil po celou dobu (fakt, že se mi nedostalo toho, co jsem si přál, mě nakonec ani tak moc nemrzí). Celkový pocit ze snímku je tak nejblíže k „povědomé pomíjivosti“, nemyšleno však ani náhodou v negativním slova smyslu (což bych nerad nějak rozváděl, abych nespoileroval víc, než je nutné). Zvláštní počin, ve kterém si zřejmě každý najde něco jiného (někdo se bude nechat unášet stylovými prostředky, jiný bude řešit hovno, že…nebo určití diváci neobjeví třeba vůbec nic), protazím hodnotím slabšími 4*, ale časem bych se k němu rád vrátil. (19.07.2014)