Séraphine

před svým těžkým údělem poblázněné osoby intuitivně utíkala do svého vnitřního světa ke svým obrázkům a do volné přírody kde zřejmě nacházela klid a inspiraci.Kdyby se její osud nesetkal s osudem homosexuálního Uhdeho, který se stal jejím mecenášem ,asi by se nikdy její příběh a její obrazy nestaly známými. Jen citlivý člověk pozná kdy je obraz malovaný srdcem a ne jako moderna, kdy je evidentní že malíř křičí do světa prostřednictví svých děl.Třeba :"Podívejte se jak "krásně " vybočuji " Séraphine byla prostě jiná,svá,jedinečná.Svým dílem přispěla i skvělá kamera.Tam se nemůže nic vytknout. (07.11.2015)

Filmy o nepochopených, nedoceněných mučednících umění, co pláčou za dlouhých nocí akvarely a z nouze okusují násadky štětců a po jejich bídné smrti se celý svět chytne za nos, hlavu i srdce mám ráda. Film o Séraphine mi ale vadil tak, že jsem se násilím držela, abych to nevzdala po první hodině. Měla jsem. Přemýšlela jsem, co mi tak moc vadilo. Nemám problém s umělkyní, prostou i prostoduchou, ani s tím, že ke mně její naivní umění nepromluvilo, dokázala bych přejít, že ostatní postavy jsou podivně sterilní a místo poslední čtvrthodiny by bohatě stačil titulek. Asi považuji za nespravedlivé, že talent byl nadělen někomu, kdo si s ním nevěděl rady a nejenže kvůli němu trpěl – nadání se nedá zašít do strožoku, dere se na svět – ale dospěl až k děsivému konci. Být Séraphine „jen“ služebnou s kartáčem a kostelními zpěvy, asi by se o jejím životě netočily filmy, ale možná by byla v rámci svých mentálních schopností šťastnější. Anebo to zavinil ten Němec, který jí dal naději výměnou za všechno ostatní. Těžko soudit. (06.03.2017)

Přiznávám, že se ve světě malířství nijak zvlášť neorientuji a kdyby jste přede mě postavili dva obrazy, pochybuji, že bych dokázala rozpoznat, který z nich je umělecké dílo a který už ne, pokud by na něm tedy nebyly pozlacené kočičky, ale příběh prosté ženy tíhnoucí k přírodě a silné víře mě zaujal, stejně jako její krásné obrazy. Snímek asi nedocení odpůrci poklidného tempa vyprávění a optimismu tam taky není na rozdávání, ale pokud si jako já nepotrpíte na nějaká velká melodramata a máte zároveň rádi filmy o malířích, tak rozhodně doporučuji. (15.03.2014)

Filmy o malířích jsou ošidnou záležitostí a těch opravdu dobrých jsem viděl jen hrstku. Tenhle naštěstí patří mezi ně. Ač jsem o dotyčné malířce před filmem ani nezaslechl, ty dvě hodiny utekly jako voda. Výborně tu funguje prakticky všechno, scénářem počínaje, přes výpravu, kameru a kostýmy až po suverénní režii a přesvědčivý herecký výkon Yolande Moreau. A narozdíl od hollywoodských filmů to všechno působí velmi autenticky, třeba Němci mezi sebou mluví německy, což by žádného Američana nejspíš ani nenapadlo. (21.11.2009)

Tak obrovská byla a tak křehká ve svých náladách; kdy propadala smutku, že její zvěčněné květiny jsou pouhým výplodem primitiva, který mimoděk vyměnil hadr za štětec. Že není jen loutkou, která jakousi náhodou byla objevena v zatuchlých zdech francouzské honorace. Tam to začalo a tam to mělo končit. Yolande je úžasná, taková zkroušená bludička, která nemluví - spíš se vyjadřuje skrz plátno. Usíná s představami, že se zavděčí andělům, aniž by si všimla, že jí všechno utíká skrz prsty, že se jí urousané, zpité vlasy až příliš často vpíjejí do maleb. Přál bych si, aby film byl jen o ní. Detailně s ní šel přímo do nitra hlavy, kde by vyplula na povrch minulost, která ji nutila měnit obvodové zdi v umění. Andělé byli, myslím, zástěrkou. 70% (17.11.2012)