Paris
Paríž
Režie:
Cédric KlapischScénář:
Cédric KlapischKamera:
Christophe BeaucarneHrají:
Juliette Binoche, Romain Duris, Fabrice Luchini, Albert Dupontel, François Cluzet, Karin Viard, Mélanie Laurent, Audrey Marnay, Gilles Lellouche (více)VOD (1)
Obsahy(1)
Příběh jednoho Pařížana, který je nemocný a žádá pouze odpověď, zda umírá. Jeho stav mu dává nový a odlišný pohled na všechny ty lidi, které potkává. Úvahy o smrti se náhle setkávají s hodnotou života, života druhých a života samotného městě nad Seinou. Zelináři, pekaři, sociální pracovnice, tanečník, architekt, bezdomovec, vysokoškolský profesor, modelka, ilegální přistěhovalec… Ti všichni jsou spjati s tímto místem. Ty všechny denně potkává. Můžete si myslet, že nejsou nijak výjimeční, ale pro každého z nich je jeho život jedinečný. Můžete si myslet, že jejich problémy jsou bezvýznamné, ale pro ně jsou těmi nejdůležitějšími na světě. Mág evropského filmu opět přichází s jedinečným příběhem plným hereckých hvězd. (oficiální text distributora)
(více)Videa (2)
Recenze (148)
Nebylo to až tak špatně natočené, myšlenka není špatná, ale zadili to solidně. Zaprvé mě místy bolely oči z jedoucí kamery, naprosto zbytečně. Dále mnoho postav, ale u žádné nešel film do hloubky dané postavy. Film jako by proklouzal po povrchu jednotlivých charakterů. Některé postavy byly naprosto zbytečné (přistěhovalec, celé pekařství, modelky, prodejci ryb). Pokud by se scénář zaměřil více jen na pár hlavních postav a více se jimi zabýval do hloubky, byl by to velmi dobrý film. Herecké výkony byly solidní až nadprůměrné. Škoda promarněné šance 65%. ()
Keď sa povie Paríž, väčšinu z vás asi napadnú tie krásne a často povrchné veci ako pamiatky, romantika, či poézia, no Paríž sú aj emócie skryté v týchto pojmoch. Tento film má v sebe jednoduché príbehy, veľmi nezaujímavé príbehy, ale všedné, ktoré sa dejú ľuďom bežne a tu sa na to prihliada tamojšou francúzskou optikou, proste sa tu zrejme nikto na nič nehral. Má to v sebe veľa sexu, flirtovanie a veľa rečí a v nich sa film stráca, lebo tento dvojhodinový film neprináša veľa zážitkov, akurát je opäť mierne depresívny, trocha to zachraňuje tá hudba, no na mňa to pôsobilo fádne, tak ako na mňa Francúzsko často pôsobí. Veľkosť ešte neznamená vnútornú hojnosť. Ozaj plytký film, ktorý sa snaží byť čiastočne umelecký, napríklad v animáciách, no ako divák si moje srdce nezískal, proste to bolo na mňa chladné a za romantickú komédiu by som to nepovažoval. Je smutné konštatovať, že ma to nudilo, pretože aj obyčajné životy vedia byť pestré, asi už vtedy do nich začala vnikať kríza. Táto mozaika rôznych osudov, ľudí vo vekovom rozmedzí možno 40 rokov prináša viac melanchólie, než by bolo zdravé, to už radšej pozrieť naozaj pseudoumelecký film Melancholia. ()
Praha nebo Paříž, všude jsou lidi, jejichž životy se proplétají, lidi, kteří nejsou šťastní, a taky ti, kteří nejsou šťastní, ale ještě o tom nevědí. V ostatních komentářích se to hemží slovem "mozaika", a tak jsem se mu chtěl vyhnout, ale nejde to, protože přesně tím film je, mozaikou příběhů takových lidí. A jak už to tak chodívá, některé střípky jsou hezčí, některé trochu míň, a některé jsou opravdu působivé. Aspoň pro mě. ()
Na film jsem původně vůbec nechtěl jít - odrazovala mě moje zarytá averze vůči Francii, francouzům i všemu francouzskému. Očekával jsem klasický romantický slaďák, který nebude mít jinak co nabídnout. Jaké bylo mé překvapení! Po velmi dlouhém a ani nepříliš chytlavém rozjezdu najednou film získává grády, některé osudy se začínají propojovat....a některé ne a začíná to být zajímavé. V mozaikovitém pohledu nahlížíme do života různých lidí z různých společenských vrstev s různými zvyky a dozvídáme se více o jejich životě a zejména o jejich trampotách s láskou. Jo, přiznávám, takhle to nezní kdovíjak zajímavě, ale ono to zajímavé je. Ať už na poli rozhovorů, či příjemných hereckých výkonů, tak (a to teda dost) také v závěrečném vyznění filmu a v jeho ukončení. Asi nic mimořádného, v podstatě jenom Samotáři / Amélie, ale za srdce vás to vezme. Sice si film dokážu stejně tak dobře představit v libovolném jiném velkoměstě s libovolným jiným národem, ale možná, že už by pak ztratil něco ze svého kouzla. A ten vysokoškolský profesor byl skvělý. A hudba taky. :-) ()
Galerie (63)
Zajímavosti (1)
- Natáčení probíhalo v Paříži, Maroku nebo Kamerunu. (Terva)
Soucitná, flámující, pějící, procítěná, pracující, cestující Paříž. Paříži, kdo jsi? A kdo jsou lidé, kteří putují tvými ulicemi? Lidé hledající sami sebe v zástupu dalších… dalších, kteří jsou na tom úplně stejně. Také tanečník Pierre denně potkává ty samé bytosti, ale míjí je bez povšimnutí. Tedy až do chvíle, kdy mu lékaři oznámí, že potřebuje transplantaci srdce, která však nezaručí úspěch. Tváří v tvář smrti změní pohled na svůj dosavadní život a také na lidi kolem sebe. Na ty bezejmenné tváře, které se střetávají s jeho pohledem a o kterých nic neví. Cédric Klapisch vytvořil citlivou mozaiku lidských příběhů, které se protínají v pulzující Paříži. A tak se objevil tento propletenec roztodivných událostí, charakterů a sociálních tříd, jehož ústředním motivem je jedinečnost a prchavost lidské existence. A samozřejmě: Paříž. Osobitý vztah tvůrce k rodnému městu je cítit z každého záběru – dominantou snímku není jen prolínání několika osudů, ale také vztah postav k Paříži a tedy k životu, protože „milovat Paříž znamená milovat život“. Hlavní postavy tvoří dvojice Romain Duris a Juliette Binoche alias nemocný Pierre a jeho sestra Elise. Pierre má po vyřčené diagnóze odlišný pohled na lidi, které denně potkává. Je to on, kdo stojí na balkóně svého bytu naproti hřbitova Pére Lachaise a je to on, kdo si uvědomuje, že je to možná naposledy, co se na něj dívá. Je to on, kdo se směje malichernostem všedního života a kdo pláče steskem po nich. Podporou mu je právě sestra Elise, která skrze bratra nahlíží sama na sebe a rozhodne se vylézt ze své škatulky, škatulky takzvané obranné. Vedle této dvojice vykreslil autor také další epizody z běžného života lidí, a nebylo jich málo. Je toho hodně? Ano, dějová linie neplyne přímým směrem, má několik odboček, které spolu zdánlivě nesouvisí. Zelináři, pekaři, tanečníci, sociální pracovnice, imigranti, architekti, bezdomovci, profesoři, studenti, modelky… ti všichni se střetávají nad Seinou, ti všichni putují uličkami svých životů. Nejsou nijak výjimeční ani výstřední, jsou však jedineční. A právě o to tady jde… Cédric Klapisch nestvořil snímek, který by měl napínavou atmosféru, akční děj, zdrcující rozuzlení – s kameramanem Christopherem Beaucarnem vyšel do ulic a „namaloval“ pohlednici Paříže, v níž na sebe naráží různé existence. Pomalé záběry ulic společně s hudbou Roberta Burkeho a Loïca Duryho vytváří tu správnou atmosféru – atmosféru velmi křehkou: snad by se dalo říct, že atmosféru pro vnímavého diváka. Protože pokud se před shlédnutím snímku nepřipravíte na „pouť Paříží“, mimořádný zážitek neočekávejte. Absenci dějových zvratů však vyvažují herecké výkony: zejména Juliette Binoche přesvědčivě ztvárnila obraz obyčejné ženy, jež se zapomněla smát. Kolega Romain Duris, který s Klapischem spolupracuje již po šesté, se vymanil z pozice „zábavného studentíka z Erasmu“ a předvádí zde vskutku reálný zjev muže, který se ptá, zda umře. Rovněž Fabrice Luchiniho – jako poblázněný profesor historie zažívající druhou mízu předvedl excelentní výkon. Tento „mizící obraz věčného města“ mě zaujal svou jednoduchostí, svou působivostí, svou lidskostí. Tady vskutku nejde o expozici, kolizi, krizi, peripetii či katastrofu, ale čistě jen o požitek. Je to taková poezie okamžiku: prostě jen tak být, bezstarostně být v Paříži. A vnímat to. () (méně) (více)