Sweeney Todd

Hmmm, velice povedený TV film, který svou brutalitou a gore nemá moc obdoby. Srovnáváním s například Deppovým Toddem se bráním, to nemá asi moc význam, protože obě zpracování jsou uchopené každé jinak. Tohle je typickej osmnáctkovej Londýn bez růžových brýlí, ve kterým jsou špína a nemoci na prvním místě. Charaktery hlavního hrdiny i paní Lovettové jsou nelajdácky napsané, takže v tomto smyslu se neostýchám tento zapadlý obraz nezapadlého příběhu doporučit. Za zmínku a jako lákadlo stojí také vedlejší role dnes už profláklého Toma Hardyho. 80% (14.10.2014)

Místo na okoukané efekty a rádoby cool vzhled vsadil Moore na drsnou realitu špinavé Anglie a vynikající herce. Ray Winstone s přehledem strčí do kapsy většinu hollywoodské A třídy a předvádí pravděpodobně nejlepší herecký výkon, jaký jsem letos viděl. V rámci televizní produkce je Sweeny Todd maximum, kterému se vyrovná jen máloco. (02.12.2007)

Velmi slušný studiový televizní film, jenž nemá ani Ň společné s Burtonovým uřvaným stejnojmenným tyjátrem. Ray Winstone minimalistickým způsobem předkládá divákům umírněnější (nikoliv čajíčkovou a slabou) verzi příběhu jednoho holiče s pocuchanou psychikou a se zálibou v podřezávání svých zákazníků. 70%. (03.03.2009)

Miluji britský humor, miluji britské legendy a miluji britské filmy, které se skromně točí pro televizi a přitom jsou to bomby. Žádný komerční trhák, pro mě neznámá jména herců, žádná načančanost. A co tu tedy je? Svěžest, děj, herecké výkony, psychologie, uvěřitelnost. Miluji tohoto Sweeneyho Todda, stejně jako miluji Sweeneyho Todda Tima Burtona. Oba filmy jsou o téže věci, ale jsou tak jiné, jak si jen lze představit. (10.03.2008)

V porovnání s tímhle Toddem je Burtonův radostnou selankou, kde vlastně všichni jen předstírají, že jsou zlí, ale nemyslí to tak úplně vážně a je to spíš sranda. Tenhle Sweeney Todd je psychopatickej padouch a svoje vraždy skutečně prožívá - ať už jde o to uspokojení nebo šok z toho, co provedl. A není úplně necitelnej, může se klidně i zamilovat nebo si někoho oblíbit a pak mu vadí, když ho musí zabít. Takovej je to chudák, no! Ray Winstone tu předvedl celou škálu různejch stavů a nelze než mu vyseknout poklonu. Atmosféra tohohle díla je těžce psychoidní a asi Vám nezpůsobí zrovna euforické opojení. A emoce jako hněv, depresi, frustraci, výčitky, lásku, vinu a pod., se z toho podařilo vyždímat mnohem víc, než z Burtona, odkud si nepamatuju nic krom švábů v koláčcích paní Lovettové, knírku Šáši Cohena a basu Alana Rickmana. (28.09.2012)