Bojovnice

Originalita a určitá výjimečnost Fightera spočívá v propojení evropského sociálního kritického balzakovsko-flaubertovského dramatu s kung-fu. Bol a vnitřní stavy protagonistů se tak neodehrávají uvnitř jejich duše, jak je běžně zvykem, ale jsou přeneseny explicitně ven – do tělocvičny. Co se nám tu odehrává, je striktní behaviorismus, otiskující duši do vnějších podnětů (údery, kopy, úhyby), jdoucí ve stopách Pavlova a Wattsona. A stejně jak malý prostor zabírá tělocvična vůči okolnímu světu, stojí i Aicha proti všem. Odtud význam očí, ke kterému nabádá trenér – oči představují bod (tělocvična = duše), odkud nahlížíme rozprostřenou krajinu (venek). Postavy ve filmu, hlavně rodiče a příbuzní hrdinky, sice nejsou schopny rozeznat, zda je chování a myšlení Aichy projevem pocitu, který zažívá (protože žádná myšlenka nemůže být silnější než její emocionální matrice), nebo zda jde o přetvářku a racionalizaci, za níž se skrývají opačné postoje (touha vypadnout z párty bratrovi nastávající do tělocvičny), kdežto divák takto maten a omezován není. Proč? Protože (i) Fighter chce potěšit zejména diváky a až sekundárně fiktivní postavy filmu (právě začlenění kung-fu přesouvá film z národního, levičáckého projektu, který by horoval za spořádanější živobytí tureckých exulantů, na globální, nadnárodní kinematografii); (ii) protože Fighter nutně potřebuje vnějšího pozorovatele, který by ocenil jeho pěstěnou behavioristickou konstrukci; (iii) protože jak kdysi prohlásil Schopenhauer, „zárukou dobrého stylu je mít co říct“, jenže není dvakrát produktivní volit k oslovení diváka vířivý akademický pojmový aparát; (iv) a protože Figter je zjevně jedno z těch děl, u něhož záleží, jak moc se v něm najdete vy sami. ____ Nejzásadnější námitka vůči Fighteru argumentuje přemírou klišé, z nichž je upředen. S tím nemohu souhlasit. Na většině kateder scénáristky vám sice budou každou chvíli vtloukat, že je lépe z klišé vyjít, nežli se k němu dopracovat; když vyjdete (jako Hitchcock nebo Lubitsch) z klasické situace a když ji obratně rozvíjíte, prohlubujete a vnášíte do ní prvky, které ji mohou ozvláštnit, máte větší šanci dobrat se k „originálnímu filmu“, než kdybyste začali z něčeho, co tu ještě nebylo... jenže každé takové nazírání na film – jestli z klišé vychází, nebo se k nim dopracovává, a nebo ani jedno, či snad oboje – je scestné a pohříchu zobecňující. U filmů není správné posuzovat jen to, jak dopadly a jak začaly, jestli originálně, nebo neoriginálně (protože přesně to nám zůstane v dlouhodobé paměti), podstatné jsou detaily a dění mezi koncem a začátkem (to z krátkodobé paměti, co zpravidla brzo zapomeneme). Jak by řekl Walter Benjamin, filmy jsou vždycky zároveň dokumentem jak kultury, tak barbarství. Všechno kulturní bohatství, které nás tak okouzluje a povznáší, děkuje za svou existenci nejen námaze velikých géniů, kteří je stvořili, ale i nevýslovnému utrpení jejich současníků. Kritické myšlení říká, že krásné nemusí být pravdivé. Německý filozof Adorno to vyjádřil takto: „Strom, který kvete, lže v okamžiku, ve kterém jeho kvetení vnímáme bez stínu hrůzy.“ A tak i u Aichy je podstatnější, co přetěžkého zažila v průběhu filmu, než-li závěrečných katarzních deset minut, na něž se nám film zužuje. Kriticky myslící divák tuto krásu a vznešenost narušuje tím, že odhaluje to, co na tomto závěrečném obrazu zůstalo zakryto a co mu předcházelo. (13.08.2009) (méně) (více)