Režie:
Natasha ArthyKamera:
Sebastian WinterøHudba:
Frithjof ToksvigHrají:
Semra Turan, Nima Nabipour, Cyron Melville, Molly Blixt Egelind, Sadi Tekelioglu, Behruz Banissi, Xian Gao, Denize Karabuda, Ertugrul Yilan, Özlem Saglanmak (více)Obsahy(1)
Tvrdohlavá dcera konzervativních tureckých emigrantů, usazených v Kodani, se snaží vyhovět snům svých prostých rodičů o její velké budoucnosti a zároveň zůstat věrná své osobní vášni – kung-fu. Toto výborné drama určené adolescentnímu publiku sází na sympaticky svéhlavou hrdinku a na působivé scény bojového umění v choreografii Xiana Gao (Tygr a drak). (oficiální text distributora)
(více)Videa (1)
Recenze (72)
Spíš sociální a rodinný drama než akční a bojovej film, ale to vůbec nevadí,ono i ten život svázanej muslimskýma tradicema emgrantských turků v Dánsku, je tu vykreselenej a ukázanej celkem poutavě, obzvlášť pokud ty tradice narušuje dcera, která se tajně učí kung fu a musim teda říct, že Semra Turan je fakt hodně dobrá, navíc pokud dojde na souboje, což je většinou jen trénink a nebo závěrečnej turnaj (takže ne aby si někdo myslel, že se tady vybíjej ulice od zmetků jako obvykle), tak choreografie a celkově vizuální stránka soubojů je opravdu skvělá, až to trošku zarazí, že se něco takhle dobrýho děje ve filmu, kterej je víc drama než bojovej. ()
Slušný film o muslimské dívce, která chce trénovat kung-fu, ale rozhodně to nemá v životě lehké. Finální souboj je slušně natočen díky působivým slow motionům a divák si hezky vychutná chvaty, jinak spíše sportovní drama, které mi nepřišlo až tak vyjímečné od jiných podobně laděných snímků. Zhlédnutí však nelituji. 65% ()
O tom, jak to mají muslimské dívky v západním světě těžké bylo napsáno mnoho. Zprávy o tom, jak muslimové trestají údajné zneuctění rodiny se dovídáme z novin s železnou pravidelností a stejně tak často se s tím setkáváme i na filmovém plátně. A mě ten tmářský přístup pokaždé rozčílí a nejinak to bylo i tady. Tím spíš, že Semra Turan je hezká sympaťačka, která umí hrát, takže člověk jí automaticky přeje a její nepřátelé byli i mými nepřáteli. Zkrátka silný a výborně zahraný film, doplněný lahůdkovou choreografií bojových scén. 80% ()
Bum, prásk, leh. Perfektní naplnění škatulky mlátivého filmu se všemi potřebnými útrapami, tvrdými tréninky a vyhecovanými zápasy. Ta kulturní rozpolcenost hlavní hrdinky v kombinaci s perfektně natočenými akčními scénami prostě chytne. Jak já bych chtěl ten soundtrack napchaný božími tureckými rytmy. ()
Originalita a určitá výjimečnost Fightera spočívá v propojení evropského sociálního kritického balzakovsko-flaubertovského dramatu s kung-fu. Bol a vnitřní stavy protagonistů se tak neodehrávají uvnitř jejich duše, jak je běžně zvykem, ale jsou přeneseny explicitně ven – do tělocvičny. Co se nám tu odehrává, je striktní behaviorismus, otiskující duši do vnějších podnětů (údery, kopy, úhyby), jdoucí ve stopách Pavlova a Wattsona. A stejně jak malý prostor zabírá tělocvična vůči okolnímu světu, stojí i Aicha proti všem. Odtud význam očí, ke kterému nabádá trenér – oči představují bod (tělocvična = duše), odkud nahlížíme rozprostřenou krajinu (venek). Postavy ve filmu, hlavně rodiče a příbuzní hrdinky, sice nejsou schopny rozeznat, zda je chování a myšlení Aichy projevem pocitu, který zažívá (protože žádná myšlenka nemůže být silnější než její emocionální matrice), nebo zda jde o přetvářku a racionalizaci, za níž se skrývají opačné postoje (touha vypadnout z párty bratrovi nastávající do tělocvičny), kdežto divák takto maten a omezován není. Proč? Protože (i) Fighter chce potěšit zejména diváky a až sekundárně fiktivní postavy filmu (právě začlenění kung-fu přesouvá film z národního, levičáckého projektu, který by horoval za spořádanější živobytí tureckých exulantů, na globální, nadnárodní kinematografii); (ii) protože Fighter nutně potřebuje vnějšího pozorovatele, který by ocenil jeho pěstěnou behavioristickou konstrukci; (iii) protože jak kdysi prohlásil Schopenhauer, „zárukou dobrého stylu je mít co říct“, jenže není dvakrát produktivní volit k oslovení diváka vířivý akademický pojmový aparát; (iv) a protože Figter je zjevně jedno z těch děl, u něhož záleží, jak moc se v něm najdete vy sami. ____ Nejzásadnější námitka vůči Fighteru argumentuje přemírou klišé, z nichž je upředen. S tím nemohu souhlasit. Na většině kateder scénáristky vám sice budou každou chvíli vtloukat, že je lépe z klišé vyjít, nežli se k němu dopracovat; když vyjdete (jako Hitchcock nebo Lubitsch) z klasické situace a když ji obratně rozvíjíte, prohlubujete a vnášíte do ní prvky, které ji mohou ozvláštnit, máte větší šanci dobrat se k „originálnímu filmu“, než kdybyste začali z něčeho, co tu ještě nebylo... jenže každé takové nazírání na film – jestli z klišé vychází, nebo se k nim dopracovává, a nebo ani jedno, či snad oboje – je scestné a pohříchu zobecňující. U filmů není správné posuzovat jen to, jak dopadly a jak začaly, jestli originálně, nebo neoriginálně (protože přesně to nám zůstane v dlouhodobé paměti), podstatné jsou detaily a dění mezi koncem a začátkem (to z krátkodobé paměti, co zpravidla brzo zapomeneme). Jak by řekl Walter Benjamin, filmy jsou vždycky zároveň dokumentem jak kultury, tak barbarství. Všechno kulturní bohatství, které nás tak okouzluje a povznáší, děkuje za svou existenci nejen námaze velikých géniů, kteří je stvořili, ale i nevýslovnému utrpení jejich současníků. Kritické myšlení říká, že krásné nemusí být pravdivé. Německý filozof Adorno to vyjádřil takto: „Strom, který kvete, lže v okamžiku, ve kterém jeho kvetení vnímáme bez stínu hrůzy.“ A tak i u Aichy je podstatnější, co přetěžkého zažila v průběhu filmu, než-li závěrečných katarzních deset minut, na něž se nám film zužuje. Kriticky myslící divák tuto krásu a vznešenost narušuje tím, že odhaluje to, co na tomto závěrečném obrazu zůstalo zakryto a co mu předcházelo. () (méně) (více)
Reklama