poster

Hodný, zlý a divný

  • Jižní Korea

    Joheunnom nabbeunnom isanghannom

  • Jižní Korea

    좋은 놈 남쁜 놈 이상한 놈

    (Jižní Korea)
  • slovenský

    Dobrý, zlý a čudný

  • anglický

    The Good, The Bad, The Weird

  • slovenský

    Dobrý, zlý a divný

    (festivalový název)

Akční / Dobrodružný / Komedie / Western

Jižní Korea, 2008, 138 min

Nastala chyba při přehrávání videa.
  • sheen
    ****

    Asijský velko western, při kterém kulky létají o sto šest v supr akčních scénách. Není to tady jen o akci ale o třech hlavních představitelích, kteří jsou fakt dobří.(3.1.2011)

  • Shadwell
    *****

    Nepochybně jeden z nejlepších asijských filmů vůbec, který náleží mezi tzv. filmy pohybu, neboť se „pohybuje“ žánrově, stylisticky i vypravěčsky, což si myslím zaslouží menší rozbor (tři témata = tři odstavce). ____ (i) Žánrově proplouvá tahle chytrá podívaná mezi Bollywoodem a tradicí amerického klasického westernu. První zastupuje burleskní komiku, druhé epickou tragédii. Jenže syntéza obou přístupů obrala film jak o vyloženě komický tyjátr, tak osudová témata, proto se hledači maxim a čistých žánrů mohou cítit poněkud ošizeni. Vyplývá to za prvé z toho, že Asiati velké příběhy nikdy moc vyprávět neuměli, a za druhé z toho, že scénáře tam vznikají velice improvizovaně na tzv. brainstormingových sezeních, čehož důsledkem je rozháranost, neučesanost a neukázněnost co do celistvosti jejich filmů. Proto musí hledat divák epiku a idee v samotných sekvencích, a nečekat, že na něj po skončení filmu dopadne příběh a zachvátí ho promyšleností, táhnoucí se vývojem napříč celým dějem. Odpovídá tomu i tenhle film, na jednu stranu dílo děsně stylový, na stranu druhou bez patřičné váhy a bez sdělení. Ovšem tohle všechno, jakkoliv může se jeviti coby zápor, má i svou výhodu. Jde o to, že řada asijských filmů vychází z malých témat ohraničených malých prostorem a snaží se z tohoto udělat témata velká, což, přiznejme si, působí někdy trapně a nepatřičně. Naopak tenhle film na to jde obráceně; nastoluje zásadní otázky kolonizace a stěhování národů v Mandžusku, rozprostírá před divákem nehostinnou, „leoneovsky-tíživou“ krajinu, ale vnesením odlehčenosti do příběhu dává najevo, že si nechce hrát na überepochální dramata (dva příklady odlehčenosti za všechny: pan Divný s potápěčským kesonem na hlavě a za druhé si lze všimnout, že i střelba má takový specificky jemný, srandovní a nehřmotný zvuk). Což je minimálně sympatické a současně žánrově velice opojné. Jak tedy řečeno, film se rozprostřel mezi Bollywoodem (úvodní vlaková loupež odkazuje na indický spektákl Dhoom 2) a americkým westernem, nikoliv však italským. Jde o to, že spaghetti-western představuje cílený prostředek k interpretaci sociální a politické problematiky soudobé Itálie i světových politických systémů, válečných konfliktů nebo kolonialismu v zemích Jižní Ameriky. Zkrátka Italové v sobě mají hluboce zakořeněnou křesťanskou morálku a levicový, do kinematografie čitelně přetavený neorealismus, zatímco protestantská americká kultura apriori politická není. I proto k ní má tahle podívaná mnohem blíže, neboť v ní vidím sjednocení apolitického Vodního světa a Mad Maxe; dvou filmů, u nichž vzniká stejně jako u tohoto filmu otázka, zda jde o retro-futuristické příběhy, do nichž byla vložena klasická futuristická estetika, respektive se v jejich době se podařilo zrealizovat více z tehdejších možností a snů, nebo ono zdání retro-futurismu vyvolává v divácích mazaný tvůrčí tým vhodně zvolenou stylistikou (zatímco tedy film tematizuje minulost a za rámec volí Mandžusko r. 1930, kameraman na něj nahlíží současnýma očima, přičemž obě tendence se přetahují, čehož důsledkem je vytržení příběhu z kontextu historických souvislostí a „zmatené" publikum). Jestli ale ten film přece jen o něčem vypovídá, pak o bezcitnosti lidských vztahů v Korei, jejichž přímým ukazatelem je tamní početná skupinka tzv. hikikomori asociálů, a rovněž film vypovídá o marné a především pokrytelné snaze natáčet buddy příběhy, viz John Woo s diptychonem Lepší zítřek a dvojicí Killer / Hard Boiled. Kdo se zajímá o antropologii a zná Edwarda T. Halla, ví, že i nejmenší změna vzdálenosti mezi dvěma bytostmi má rozlišovací význam; když spolu na jevišti hovoří dva Siciliáni, musí od sebe stát v jiné vzdálenosti než dva Piemonťani. Když spolu hovoří dva Asiaté, je jakákoliv vzdálenost pod deset metrů planou snahou nacházet zpřetrhané vazby mezi lidmi. ____ (ii) Druhý odstavec hodlám věnovat stylistice. Konkrétně vynikající kameře, protože bez nadsázky každý druhý až třetí záběr provází nějaká unikátní finesa, která by nemusela být, ale je, a každé z trojice postav přísluší jedinečná volba snímání (zábavné akce Dobrého jsou snímaný povětšinou v celcích a delších záběrech, Špatného emocionální hraní ve velkých detailech a Divokého pohyblivosti odpovídají různý úhly a pohledy), čímž se práce obou kameramanů (pod filmem jsou podepsaní dva hlavní) zřetelně rozchází s klasicky otrockým a neinvenčním záběrováním, jaké můžeme pozorovat v řadě filmů, dokonce i u některých filmů blockbusterových. Klíčové je tady pochopit, na jakých základech stojí filmový jazyk; totiž na montáži, na pohybu v záběru a na pohybu kamery. Tenhle film praktikuje nejvíce pohyb kamery a nejméně montáž (tj. střih, ale ve smyslu uměleckém, nikoliv strojové spojování sousedních záběrů). Sic řada praktiků tvrdí, že skill souvisí naopak s ovládnutím montáže a důmyslným skládáním scén přes kratší záběry. To není případ tohoto filmu, jehož vizuál se vyznačuje (mimo líbivého, sytě přeexponovaných obrazu) velice promyšlenou součinností kamery a herců. Jde o to, že první polovinu záběru má vždy navrch kamera (viz onen pohyb kamery výše), která herce jakoby předběhne a ustanoví prostor a rám obrazu, do něhož vstupuje herec až v druhé polovině záběru (viz onen pohyb v záběru výše), respektive až v druhé polovině záběru si herec začne přisvojovat oko divákovo (protože herec v tom rámu obrazu může být i v první polovině, ale prim ponechává kameře). Kamera ovšem zůstává v roli v obou polovinách, proto jsem nahoře mohl tvrdit, že je ze všech tří způsobů nejvíce využíván právě pohyb samotné kamery, a ne pohyb v záběru (tj. to, co se děje před objektivem na plátně). Jediným stylistickým prohřeškem filmu tak zůstává průměrná hudba. Jediný vzruch přinese vykradený šlágr z OST Kill Billa u konce. Jako chápu, že v Koreji dosud nevychovali svého Howarda a Zimmera, ale vykastrovat kvalitní vizuál nekvalitním audiem náleží mezi neodpustitelný hřích. ____ (iii) V posledním odstavci zbývá pohovořit o vypravěčských nuancích. Mazaný koncept filmu vychází ze tří postav a z jejich tří perspektiv, jež se často prolínají. Napadá mě v této souvislosti hra Commandos, jež ukazovala hráči u nepřátel zorný úhel vidění; jakýsi trojúhelník vycházející z jejich očí a symbolizující, kam vidí a kam už ne. Jakmile jste vstoupili do nepřítelova výhledu, následoval „alarm“, stejně jako následuje v tomto filmu, kdykoliv se jedna ze tří postav octnete v blízkosti některé další. Na rozdíl od klasického schématu dvou postav, tedy honícího a honěného, jako to známe třeba z The Heat nebo z Predátora apod., je součinnost tří postav sice méně osudová a méně zacílená na konečná řešení (protože postavy se běžně potkávají během příběhu, z čehož mj. vychází ona lehká komičnost), ale o to podnětnější z hlediska přecházení mezi první a třetí osobou. Jde o to, že dění sledujeme vždy očima jedné postavy, kterou sleduje i vypravěč, kupříkladu očima pana Zlého, který tak zastupuje první osobu („já“ divák = postava, kterou vidím). Do zorného pole pana Zlého ale vstoupí pan Divný, následkem čehož převezme úlohu první osoby, z pana Zlého učiní osobu třetí a dalších deset minut sledujeme dění zase očima pana Divného, přičemž pana Zlého opustíme. Potřebujete-li to odborně, pak stylistika je zde prostředkem narace, neboť právě kamera nabízí možnost vyprávět příběh z hlediska různých postav, které tímto „fokalizuje". A pokud se někdo ptá, jak se v ohromné asijské prérii mohou postavy tolikrát srážet, a to bez zjevného stopařské úsilí, pak právě „bollywoodská etika“ z prvního odstavce je mu odpovědí. S tím a onou komediálností rovněž souvisí, že účelem postav není vykonat, ale konat; ne vyhrát, ale hrát si; ne rozplétat zápletku, ale ukázat zápletu. Proto spadají veškeré motivační činitele v čele s mapou do tzv. MacGuffinu, jakási vábničky pro postavy, zosobňující falešný cíl, o něž ve skutečnosti vůbec nejde. A v neposlední řadě dovolují ony časté přeskoky mezi postavami, zvláště k panu Divnému, udržet minimálně dvě epické veličiny v podobně pana Zlého a pana Hodného, jež v kontrastu s panem Divným vystupují nad rámec obyčejných lidí někam k westernovým ikonám. Něco jako když Statham ve svých filmech doslova znásilňuje okolí a jako jediný na sebe bere podobu alfa samce, třebaže to je pouhá a klamná iluze – Statham zůstává obyčejným člověkem, jen okolí nabývá tak šeredné podoby (hloupí nepřátelé, ženy děvky, servilní kamarádi), že Statham jeví se v této „společnosti" coby superman, sic ve skutečnosti je jen jakýmsi jednookým králem. A tohle platí i pro ony tři pistolníky, nejvíce pro pana Zlého, jemuž ovšem nelze upřít dokonale homosexuální „queer-camp“ look, ač chlapák Eastwood by si nad nim tak maximálně odplivl, když by mu ten jeho depilovanej zadek rovnou neprocedíkoval olověnými broky.(6.1.2009)

  • lesumir
    *****

    Chviličku mi trvalo, než jsem se srovnal s tím, že je film natočen opravdu uměle a všechny pohyby jsou promyšlené několika choreografy. Jinak se to nazvat totiž ani nedá. Všechno vypadalo tak dokonale, a jak se říká, ta prává krása je v jednoduchosti. _ Avšak přesto nemůžu jinak, než tomu dát plný počet, protože tak skvěle jsem se už dlouho nebavil! Dialogy, některé scénky, pohledy, patnáctiminutová honička v poušti za hudby Santa Esmeraldy, závěrečná přestřelka a spousta dalšího, co by stálo za zmínku, je totálně nářezové! __ Hodný hraje hodného. Zlý hraje zlého a škaredý hraje divnýho, a i když jde vidět, že se všichnio snaží alespoň trošku zahrát originál, nikomu se to nedaří. Což je i dobře! :-) __ Dostal jsem chuť na Leoneho opus a A Bittersweet Life!(27.12.2008)

  • May
    *****

    Lee Byeong-heon je nejen naprosto typickym kladnym hrdinou, ale jeste typictejsim zaporakem. Minimalne pro me osobne se timhle filmem rozhodlo o vecnem sporu, jestli ma talentu navrch Park Chan-wook nebo Kim Ji-un. Narozdil od Parka, ktery se pro me v Cyborg Girl sam topil ve vlastni prekombinovane snaze stupnovat nadseni ze svych filmu, tak jak tomu bylo do te doby, se Kim drzel pri zemi, aby oslovil, co nejsirsi spektrum divaku. Film bude docela jiste nejzdarilejsim (a nejspise i nejnavstevovanejsim) korejskym filmem roku a ve srovnani s vetsinou ostatnich filmu - bude i nejlepsi za hodne dlouhou dobu. Zprvu jsem si nebyla jista, jak se k filmu stavet, abych mu nijak nekrivdila. S kazdou nadchazejici minout je ale jasnejsi, ze se vubec nejedna o western zasazeny do asijskych realii, coz je predstava, ktera mnohym lidem nahanela husi kuzi, ale o opravdu uprimne nadseni a vzdani pocty poradnym prestrelkam a nalade, ktera ze starych westernu srsi. Umne vymyslena omacka kolem tak ani v nejmensim nebije do oci a uz vubec nenavozuje dojem napodobovani cehokoliv. Kim Ji-un je (nejen)korejsky reziser budoucnosti. Tak napadita, natolik jina kamera a strih v korejskem filmu neni a nikdy ho ani nebylo videt. Jeho filmy byly vzdy vyjimecne, ale The Good, The Bad, The Weird je filmem dokonalym v kazdem ohledu. Je to film delany pro kazdeho; je ohromne vtipny, brilantne vypraveny, ma nejen pribeh ale i pointu, kloubi v sobe surovost i nadhled a presto se mu dari vyvarovavat se klisovytym momentum. Podobne jako byl na oko konzumnim filmem Bong Jun-uv The Host, je i The Good, The Bad, The Weird s kazdym dalsim videnim hlubsi a propracovanejsi a i on zveda cele plne saly lidi ze zidli. ///Bohuzel do dnes (2008/09) neexistuje zadny ustaleny sestrih filmu a i v kinech se objevuje vice variant, ja mela moznost videt dve , druha byla snad jeste o trochu lepsi nez ta prvni, ovsem co (nebo spise co vsechno) se objevi casem na internetu, tezko rict...(3.8.2008)

  • Fr
    ****

    ,,...a poveze sebou mapu, která je pro nás velice důležitá. Tvůj úkol je tu mapu ukrást“.... Tak si to představte, že i na korejském divokém západě přestávají platit dobré zvyky a zloděj pronásleduje zloděje. Byl jsem příjemně překvapenej, protože americká ,,vizáž“ spojená s asijským smyslem pro brutalitu filmu sluší! Korejci si přihřívají polívčičku proti nenáviděným Japoncům a my Češi se můžeme pobavit u akce, která je dělána s nadsázkou a po technická stránce ji není co vytknout! Několik důvodů, proč má smysl film vidět: 1.) Nechápu, proč při přepadaní vlaku sahají banditi ,,děvám“ mezi nohy. 2.) Lákají mě netradiční způsoby zabíjení. 3.) Mám rád scény, kdy je od krve i kamera. 4.) Je dobře, když při přestřelce na koních ,,tvrdí“ muziku dělostřelectvo. PŘÍBĚH *** HUMOR * AKCE *** NAPĚTÍ *(26.11.2010)

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace