Valčík s Bašírem

Cesta do hrozivej minulosti Arabsko-izrealských rozbrojov a implementácia dokumentárneho štýlu do subjektívneho cítenia postavy, ktorá vie o čom hovorí, sa vskutku vydarila. Ari Folman apeluje na zložité si vybavovanie nepríjemných spomienok a na nezmyselnosť vojny, ktorá pripravila o život nespočetne veľa nevinných ľudí a na určitom území nastavila medziľudské vzťahy na bod mrazu. Útržkami z pamäte približuje nekompromisné operácie armád až po najhorší masaker v utečeneckých táboroch Sabra a Šatíla. Spája dva svety, animovaný (doplnený burcujúcou a oduševnenou hudbou) a ten reálny (BBC reportáž). "Vals Im Bashir" to je pomník, ktorý emocionálne drtí, ale nevydiera...a to sa veru tak často nevidí. 15.-16. Sept. 1982, مذبحة صبرا وشاتيلا, Bejrút. (13.06.2009)

Dodnes jsem nevěřil, že se nějaký film co do síly sdělení dokáže vyrovnat jinému protiválečnému dílu, Idi i smotri. Dnes jsem se přesvědčil, že dokáže. Navíc toho dosahuje působivou animací, kterou je zase možno srovnat s tou z The Wall. Dalších slov myslím netřeba. (11.10.2009)

Film o hrôzach vojny nakrútený tak nevšedným spôsobom, že tu možná forma trochu prebíja obsah a posolstvo. Animácia je fantastická a originálna hlavne tým ako je zároveň realistická aj schematická. Tieto dve zložky sú v neustálom kontraste a vytvárajú tak jedinečnú atmosféru. Milujem animované filmy v takejto komixovej podobe. Animácia je naozaj strhujúca a rozhodne zaujímavá, postavy sú charizmatické a hudobný doprovod sa taktiež veľmi vydaril. (01.01.2015)

Příběh je silný a poutavý. Díky takto dobrému filmu se svět alespoň dozví, že genocida není v součansosti výhradně africkou záležitostí. A upozornění takového významu dodává snímku i humanitní a politický význam. Díky zvolené formě vyprávění a nezaujatému úhlu pohledu se naštěstí nejedná o žádnou patetickou agitku, ale o uměleckou výpověď o válečných zvěrstvech. Bohužel trošku pokulhává provedení. Zatímco pohyby postav, či například kresba prostředí jsou na té nejvyšší úrovni, animace tváří, zejména pak jejich grimas mi přijde nevydařená. To způsobuje, že sekvence v nichž při vyprávění svých příběhů, vidíme pouze záběry obličejů působí prkenně a oproti ostatním scénám nudí. (05.06.2009)

Sám režisér se v září 1982 jako voják izraelské armády zúčastnil invaze do západního Bejrútu a byl přítomen u krutých masakrů v táborech. Co tam přesně dělal, jak se s tím po tom vyrovnal a jaké to mělo následky na jeho duši? To se můžeme spíše jen dohadovat, nám divákům nabídl velmi netradiční film, z nějž se dá ale leccos vyčíst a jehož výsledný dojem je ještě posílen autenticitou událostí. (Viz youtube, ale odkaz na něco tak hrozného ode mě nečekejte). I když mě poslední vteřiny filmu překvapily, tak jsem je v tu chvíli nepovažovala za nutné, film měl silnou výpovědní hodnotu i bez nich. Vidím, že většina se necítila citově vydírána, já sice také ne, ale trochu sem cítila, že to do nás Folman ´pere´ trochu nad rámec. Co se týče hudební složky filmu, tak ta byla naprosto perfektní, od disko songu Enola Gay na lodi plavících se vojáků (pojmenováno dle bombardéru, jež shodil atomovou bombu na Hirošimu), který zabodoval na mnoha světových hitparádách počátkem 80. let, až po již zmíněný Haunted ocean, který uslyšíme několikrát v opakující se magické vodní scéně. I když jsem taneční neměla ráda, tak tento waltz bych si s chutí zatancovala znovu. P.S. Vytěsnění nepříjemných zážitků do podvědomí, poté touha po oněch odsunutých vzpomínkách... Válka, utrpení, bezmoc, přátelství a vnitřní síla jedince. Tím vším a nejen tím je pro mě tento originální filmový počin...(43. MFFKV 2008) (13.07.2008)