Hadewijch - mezi Kristem a Alláhem

Ak niekto žije výlučne k Bohu vierou, stretne sa s praktického, každodenného života dierou. Pudovú potrebu sexu tu Kristovo telo dievčine skýta, musulmanom zase laškovanie s pannami mnohými v Alahovom raji sa tu ako odmena za úspešne odpálenú bombu pýta. Zmätenosť desiatok žitých aj debatovaných dogmatických fráz dodáva filmu osobitný, útrpne neradostný (a trochu zdĺhavý) ráz. Takto si žijú fanatici viery duchovne, no ako vidieť, ich život je často iba o hovne. Snáď reakcie hrdinky na muziku by mohli byť pre ňu istým východiskom ako z objatia absurdného smutného odriekania vyjsť do života s istým ziskom. Veď len pri zvukoch hudby sa ona trošku ponatriasa ba i trochu zasmeje, inak sa na jej monotónne presmutne sa tváriacej tvári nič výnimočné nedeje. Ako však byť k takémuto dielu empatický, ak okrem psíka bieleho tu vôbec nikto nie je z postáv sympatický? Kompozícia záberov je jedna vec, no predlhé to je -pst - intelektuálom to nepovedz! Pointa je fasa, no povedzme si - zasa - pár minút konca nezmierni zdĺhavosť deja pred zvukom konečného zvonca. Myšlienok dosť všakovakých dielo ponúka a predsa nepatrí do špičky euroartového oblúka. P. S. Hudobná skupina Nomeansno má takú pieseň, že Oh No, Bruno! a tento názov ladí i s mojou názorovou voči režisérovmu výkonu strunou. (08.08.2016)

Asi nejaká metafora na tému "povýšenectvo a pokora". Dumont dospel k záveru, že myseľ príliš nábožensky žijúcich ľudí sa vyvišuje nad ostatných (napr. Céline nemôže milovať muža, pretože miluje Ježiša - alebo Célin nemá rada, keď sa na ňu pozerá niekto iný ako Ježiš, čiže je hodná iba pohľadu Boha - alebo moslimský(proti)pól Nassir zase cíti revolučnú potrebu pokračovať v Allahohov diele a plniť svoje údajné poslanie muža-bojovníka). Naopak príkladom pokory je bezpochyby jediná sympatická postava filmu, recidivista David (judaizmus? alebo možno skôr iba prenesenie hercovho mena do scenára - David Dewaele zomrel v 2013 iba ako 36 ročný!), jednoduchého chlapíka, ktorý žije ako vie, tvrdo pracuje, niečo k Céline cíti - súcit, náklonnosť - prediera sa životom s jasnou iskrou v oku, nerieši vysoké ideály sálajúce z múrov starého kláštora, na ktorého renovácii sa (možno paradoxne) podiela. Práve aj kvôli tej (síce nie obsiahlej) Davidovej scenáristickej linke sa mi film napriek "iba" dvom hviezdičkam v podstate páčil aj inak ako formálne. ..... Avšak som presvedčený, že film vlastne kritizuje to, čím sám je - povýšeneckou pózou. Už vidím akú povýšeneckú radosť Dumont vnútorne musel prežívať na premiére, kde si zmätené obecenstvo narýchlo hladalo komplimenty a inteligentné komentáre k jeho (podľa mňa) "novým šatám", ktorých priehladnosť nezakryl ani prach z toho výbuchu . Ja teda v tradícii dieťaťa ukazujúceho na nahého cisára a v tradícii jednoduchého, pokorného Davida dávam dve hviezdy, pretože úprimne sa priznávam že buď som nerozumel elévskemu jazyku (aj keď vďaka forme silno spirituálnemu, introspektívnemu, magickému), ktorým na mňa Dumont hovoril, alebo mi vadilo, že až príliš veľa vecí ostalo nevyrieknutých, nenaznačených... je zvláštne, že režisér, ktorý natočí takýto komplikovaný film, na otázku v Lidových novinách, či mu nevadí porovnávanie s Bressonom odpovedá absolútne priamo až primitívne "Vadí! Bresson byl římský katolík, já nejsem ani katolík, ani věřící." Ako mám veriť úprimnosti režiséra, ktorého scenáristické stratégie sú tak ťažko zrozumitelné, a v bežnom živote sa vyjadruje tak prostoducho a prvoplánovo? (17.10.2016)

Hadewijch by se s nadsázkou dala přirovnat k Viagře. Kdyby se totiž impotentům ztopořil jejich úd tak, jak se toporně snaží Bruno Dumont vyprávět svůj příběh, mohli by se pokládat za vyléčené. Hadewijch je přesně ten důvod, proč se vyhýbám festivalovým přehlídkám, jelikož tam se podobné zoufalosti objevují v nadměrném množství a člověk obvykle nebývá varován. Z toho, jak Dumont vede svoji hlavní postavu, vůbec nemám ponětí, jestli má Julie Sokolowski nějaký herecký potenciál, protože svůj utrápený kukuč v podstatě nemění. Jako nápad konfrontovat náboženské zanícení mladé katoličky a radikálních muslimů by to vůbec nemuselo být špatné, kdyby ovšem Dumont neplácal vyložené hlouposti. Takhle to v reálném životě nefunguje a celá zápletka stojí na nesmírně vratkých nohou. Postavy nemají žádnou hloubku a celý film mi vlastně připomínal trýznivé sebebičování náboženských blouznivců. Vidět tohle v kině, patrně mě vyvedou za nepřístojné chování. Jediná hvězdička je spíš za potenciál, který ta látka měla. On ten konzervativní katolicismus má s islámem ledascos společného a báječně se stoupenci obou náboženství v určitých životních postojích a odporu k sekularismu a liberalismu doplňují. Jenže tohle se Dumontovi do jeho konstruktu bohužel nevešlo. Celkový dojem: 20 %. (03.08.2015)

Mladá psychicky labilní dívka hledá lásku, je přesvědčena, že její pravou cestou je láska boží. A tak se na tuto cestu se zarputilým fanatismem vydává. Při hledání sebe sama nalezne i lidi, kteří by ji mohli mít rádi, ale ty odhání a přilne k dalšímu fanatikovi. Z principu je vlastně úplně jedno, že jejich víry jsou na hony vzdáleny. V momentě, kdy přijde na řadu fanatismus, ztrácí se jakákoliv víra, ztrácí se jakýkoliv člověk, zůstává jen zlo. Dumont formálně vytříbeným filmem musel naštvat obrovskou skupinu diváků, především pak svým nastavením rovnítka mezi fanatickými vyznavači víry bez ohledu na to, zda se jedná o křesťanství nebo islám. Dumont ponechává mnohé dějové linky opticky nedokončené, neservíruje všechny závěry divákovi na zlatém podnose, část práce nechává i na něm. Možná až příliš velkou část. (21.06.2019)

Křoví na dvoře blízko mešity na panelovém předměstí je vysázeno do tvaru kříže a právě tam se Céline rozbrečí. Když se jako Hadewijch v klášteře modlí, za jejími okny dělníci na dvoře jeřábem zdvihají náklad. Přes okno dívčina pokoje ovšem vidíme náklad nehybný, opět se rozjede teprve ve chvíli, kdy dívka skončí svoje modlení. Ne že by tedy Dumont pro diváka nechystal odměny. Ale jinak je to pěkný pacholek a osobně mám problém trochu pochopit, jak může věnovat tolik své energie k vytváření filmů o lidech, kterým se vysmívá. Sama o sobě si myslím, že jsem celkem škodolibá, ale on si vynalezl úplně jiný level. (16.11.2014)