Hadewijch - mezi Kristem a Alláhem

Nemám nic proti Francii ani artu, ovšem neskutečně dlouhé záběry na hlavní protagonistku s tupým pohledem aka Panna Maria (se slzičkou stékající po tváři) či na koncertující špatnou skupinu u řeky apod. jsou jen zlomkem toho, co je na filmu špatně. Hlavní postava se často chová nesmyslně (nesnese, aby se na ní díval muž, ale v Paříži si přisedne k prvním cizím lidem, kteří na ni promluví), a přestože se Julie Sokolowski snaží, co to dá, se scénářem zkrátka nic neudělá. Šokující nedomyšlený závěr tomu všemu taky moc nepřidá.. (31.05.2010)

Téma vskutku zaujímavá, prevedenie bohužiaľ misérable. Dievča neustále hľadá Boha, no a nie a nie ho nájsť. Táto problematika sa priamo ponúka na artové spracovanie, hoci v tomto prípade by sa predsa viac hodila dynamickejšia forma. Koncert disharmonickej kapely a fidlikanie sláčikového kvarteta v kostole tomu tiež nepomohli. Na margo veci sa žiada podotknúť istá pozoruhodnosť. Zaujímavé, že práve Francúzi, známi bonviváni, milovníci života a vychutnávania všetkých jeho svetských potešení, dali vzniknúť tomu absolútne najprísnejšiemu mníšskemu rádu, čiže trapistom. Nečudo teda, že najvyššia spoločenská trieda krajiny zrodila aj fanatičku ako Céline... (19.01.2020)

Ak niekto žije výlučne k Bohu vierou, stretne sa s praktického, každodenného života dierou. Pudovú potrebu sexu tu Kristovo telo dievčine skýta, musulmanom zase laškovanie s pannami mnohými v Alahovom raji sa tu ako odmena za úspešne odpálenú bombu pýta. Zmätenosť desiatok žitých aj debatovaných dogmatických fráz dodáva filmu osobitný, útrpne neradostný (a trochu zdĺhavý) ráz. Takto si žijú fanatici viery duchovne, no ako vidieť, ich život je často iba o hovne. Snáď reakcie hrdinky na muziku by mohli byť pre ňu istým východiskom ako z objatia absurdného smutného odriekania vyjsť do života s istým ziskom. Veď len pri zvukoch hudby sa ona trošku ponatriasa ba i trochu zasmeje, inak sa na jej monotónne presmutne sa tváriacej tvári nič výnimočné nedeje. Ako však byť k takémuto dielu empatický, ak okrem psíka bieleho tu vôbec nikto nie je z postáv sympatický? Kompozícia záberov je jedna vec, no predlhé to je -pst - intelektuálom to nepovedz! Pointa je fasa, no povedzme si - zasa - pár minút konca nezmierni zdĺhavosť deja pred zvukom konečného zvonca. Myšlienok dosť všakovakých dielo ponúka a predsa nepatrí do špičky euroartového oblúka. P. S. Hudobná skupina Nomeansno má takú pieseň, že Oh No, Bruno! a tento názov ladí i s mojou názorovou voči režisérovmu výkonu strunou. (08.08.2016)

Mladá psychicky labilní dívka hledá lásku, je přesvědčena, že její pravou cestou je láska boží. A tak se na tuto cestu se zarputilým fanatismem vydává. Při hledání sebe sama nalezne i lidi, kteří by ji mohli mít rádi, ale ty odhání a přilne k dalšímu fanatikovi. Z principu je vlastně úplně jedno, že jejich víry jsou na hony vzdáleny. V momentě, kdy přijde na řadu fanatismus, ztrácí se jakákoliv víra, ztrácí se jakýkoliv člověk, zůstává jen zlo. Dumont formálně vytříbeným filmem musel naštvat obrovskou skupinu diváků, především pak svým nastavením rovnítka mezi fanatickými vyznavači víry bez ohledu na to, zda se jedná o křesťanství nebo islám. Dumont ponechává mnohé dějové linky opticky nedokončené, neservíruje všechny závěry divákovi na zlatém podnose, část práce nechává i na něm. Možná až příliš velkou část. (21.06.2019)

Jako chůze po žhavých uhlících… Těžko se mi pronikalo do tohoto tíživého příběhu o nepojmenovatelnosti lidské zkušenosti a odhalil jsem nanejvýš ten osten, o nějž se mé porozumění ranilo. Herectví hlavní představitelky bylo pro mě těžko uchopitelné a odráželo se od všeho, co ji obklopovalo. Jako by nic nezakoušela, jen důvěřivě postupovala po daných, předurčených schodech pravé cesty. Ale bylo tomu tak skutečně? Mohlo, ale nemuselo. Její nezvýznamněná neproniknutelnost zatím celek roztříštila. A zůstalo jen u toho neuměleckého, nefilmového míjení, za nímž je vše a nic. Je to málo a není to málo: zůstal život, do kterého se všichni noříme, aniž bychom tušili dna, a z něhož rosteme, nevědomi všech šrámů, které nás krášlí... (01.04.2017)