Režie:
Robert SedláčekScénář:
Robert SedláčekObsahy(1)
Žijeme v době, ve které už o nic nejde? Pokus o portrét jednoho z nejvýznamnějších českých myslitelů naší doby – filozofa, sociologa a esejisty Václava Bělohradského. Režisér dokumentu Robert Sedláček pojal tuto příležitost jako zamyšlení nad současnou situací člověka v politických, mediálních, univerzitních, společenských a osobních souvislostech. Václav Bělohradský k natáčení svolil po více než ročním vyjednávání. Film je tedy vlastně záznamem setkávání proslulého filozofa s mladým režisérem v různých místech střední Evropy. Výchozím momentem je úvaha nad povahou současné svobody, kdy lze nahlas vyslovit cokoli, avšak bez jakéhokoli dopadu: „V totalitě je třeba se slovem zacházet opatrně, protože vždycky někdo poslouchá, v naší demokracii na druhou stranu neposlouchá nikdo nikoho," tvrdí V. Bělohradský. Otevřeně se zamýšlí nad svojí svobodou v akademickém světě, nad smyslem své činnosti v éře elektronických médií, nad svojí rolí v české společnosti po roce 1989, nad mýty, kterým načas podlehl, i nad mýty, které Češi nedokáží opustit. Proč český veřejný, politický i umělecký život často připomíná spíše kýč než podstatný příběh...? (Česká televize)
(více)Recenze (19)
Sedláček se Bělohradského viditelně bojí a není schopný nebo ochotný na něj reagovat. Vzniká tedy souhrn monologů, které by bylo skvělé prověřit a prozkoumat, ale nikdo to tu neudělá, protože moderátor sedí schoulený v koutě a bojí se promluvit. Sedláček neuspěl, ale ty teze jsou místy zajímavé na vyslechnutí. ()
K tomuto dokumentu lze přistupovat dvěma způsoby. Jeho záměrem bylo představit pojednání o lidském myšlení, o tom jak se rodí pochybnost, jak sebejistota, a jak nezřetelná hranice je mezi nimi. O lidských ambicích poznat a reálných možnostech chápat. O potřebě pojmenovávat a zrádnosti definic, které pojmenovávají. Úvahy Václava Bělohradského jak v oblasti společenské, kulturní i historické jsou originální, inspirující a zajímavé. Přesto je škoda nechat se strhnout pouze touto rovinou dokumentu a již nevnímat druhou, tvořenou samotným Robertem Sedláčkem. Jeho závěrečná slova o potřebě opětovného poslechu slov Bělohradského ve střižně pro dostatečné pochopení vložením do svého myšlenkového světa lze chápat buď jako přiznání k neporozumění předkládaným myšlenkám nebo (podle mě spíše) jako návod pro diváky... v dokumentu nesledujeme ani tak vývoj myšlení Bělohradského jako spíše vývoj myšlení Roberta Sedláčka. Od Bělohradského konfrontace jeho předchozí tvorby, českého dokumentarismu a jeho vlastního přístupu k "myšlení" a diskuzi myšlenek, až po zamyšlení se nad všemi novými myšlenkami (Ten film je pokus. Pokus, nad kterým budu ještě dlouho přemýšlet. Důkazy budiž jeho pozdější filmy.). Byl tak zcela splněn Sedláčkův záměr, pouze objekt zájmu se během natáčení zřejmě změnil. Koneckonců nápovědu Robert Sedláček vložil už do prvních sekund dokumentu střihem na starší rozhovor s Bělohradským (V každém okamžiku, kdy máte pocit, že se díváte na svět neutrálně, že váš pohled je neutrální, je třeba, abyste se sám sebe trochu bál.) i svým vlastním komentářem (... v budoucnosti je vždycky všechno jinak.). Umberto Eco má tezi, podle které knihy ani není nutné číst, ale jenom kolem nich chodit (...) a když člověk hodně dlouho chodí kolem těch knih, tak mu to nějak vleze do hlavy. Že by to fungovalo i s Bělohradským? ()
Velmi průměrný dokument o velmi nadprůměrném člověku a filosofovi. Sedláček nestíhá a je třeba uznat, že se k tomu sám a upřímně doznává. To ale není omluva pro televizní film, kterému chybí jakýkoliv větší smysl, gradace a pointa. Je jen a pouze souborem Bělohradského tezí, které samy o sobě jsou často silné, ale bez dialogu (k němuž médium dokumentu vybízí) vyznívají trochu naprázdno. Poznatek — večeře s filosofem byla určitě inspirací pro otevírání konzervy jiným filosofem v dílu o Chartě v Sedláčkově Českém století. ()
...pokus o modernitu a dekonstrukci, který do značné míry vyšel...zejména z toho důvodu, že se tu opouští a tematizují šablony tuzemského přístupu k dokumentu - nasazování hudby, používání určitého typu záběrů, přístup k presentované postavě atd. za účelem vytvoření stylizovaného, emotivního příběhu, který se tváří jako otisk reality, ale ve skutečnosti klame a obluzuje ( Bělohradský to říká v samotném úvodu natáčení, že nechce být figurkou, což z něj činil jeden díl z cyklů Genu v devadesátých letech)...výsledkem není jen dokument o Bělohradském, jeho myšlenkách a povaze ( ač film obsahuje několik velmi intimních, autenticky působících momentů)...ale je také o Sedláčkovi jako tvůrci, který je uzamčený v nějakých představách a klišé ohledně toho, jak dokument natáčet, a v průběhu filmu je opouští...je to procesuálnější film než v případě Vachka, který sice improvizuje, ale nevystavuje všanc sebe sama a formu jím stylizovanou...výsledek je možná blíž té prvotní ambiciózní myšlence "natočit film o procesu myšlení", než by se mohlo na první pohled zdát...dialog mezi dvěma postavami, ukotvený v mediálním rámci, který se sebereflexivně posouvá a vyvíjí ( protože jedna z postav je zároveň režisér)... ()
Profesora Bělohradského se nepochybně vyplatí sledovat, jen škoda, že v tomto autorském dokumentu (který má ambicí být něčím víc než prostou biografií, konkrétně si dává za cíl "zachytit myšlení v pohybu") mu - tehdy maximálně jednatřicetiletý - Sedláček intelektuálně nestačil, tj. že ho kupříkladu svou oponenturou nedonutil k precizaci (ev. přehodnocení) myšlenek a úvah... ()
Reklama