První den zbytku tvýho života

Doposud mně neznámý režisér Rémi Bezançon dokázal natočit jedno z nejlepších rodinných dramat, které jsem měl tu čest v poslední době vidět. Příběh sleduje cca. 12 let života rodiny Duvalových formou několika kapitol. V každé z nich se děj soustřeďuje na významnou událost spojenou s jedním členem rodiny, v konečném důsledku však mající dopad na fungování rodiny celé. Spousta situací, které ve filmu nastaly, je poplatná danému subžánru, leč film se chytře vyhnul právě těm vyobrazením, které „jsme už někde viděli“. Navíc po necelých dvou hodinách filmu budete mít pocit, že rodinu Duvalových znáte už dlouho. Herci svoje postavy učinili živoucími bytostmi, s nimiž budete rádi sdílet strasti i radosti ve velmi barvitém období, které nám film přibližuje a nejednou nám bude připomenuto jak důležité jsou pro každého z nás základní aspekty rodiny…láska, opora, porozumění. K velmi dobrému a krásnému filmu navíc dokonalý soundtrack…5*. (04.08.2009)

Tenhle film mě nemohl nezasáhnout. Nevím už, kolikrát mi v jeho průběhu zvlhly oči. Představím si sebe o deset, patnáct, dvacet let později. To, co prožívám dnes, budou jen vzpomínky. Někdy úsměvné a někdy hořké. Tak to v životě a v tomhle filmu je. Pro mě první den zbytku mýho života ještě nenastal a tak nějak cítím, že si tuto hlášku brzy do deníku napíšu. Možná i do deníčku tady na čsfd, kdo ví. Jo, a že život prý začíná, když chcípne pes a děti vypadnou z domu... no já nevím. (22.05.2013)

Nezdieľam naplnené očakávania väčšiny. Medzi dve posledné slová názvu filmu by som vložil slovo "obyčajného". Lebo naozaj išlo o obyčajné životy členov jednej obyčajnej francúzskej rodiny. A sledovať obyčajný život obyčajnej rodiny mi pripadá ako mrhanie časom, pretože jeden obyčajný život žijem. Jeden známy divadelný režisér na otázku, či sa chodí pozerať na predstavenia režírované jeho kolegami odpovedal, že v tom nevidí žiaden zmysel, pretože by si pripadal ako výpravca vlakov, ktorý sa vo voľnom čase chodí pozerať, ako vlaky vypravuje jeho kolega. (07.12.2021)

To je prostě síla. Jak neobyčejně dokáže Bezançon soustavně sdělovat ty naprosto nejobyčejnější věci pod sluncem. Jak mu herci před kamerou hrajou tak, jako by celou dobu mistrně improvizovali; jak dokonale nám zvládá nastavovat zrcadlo, abychom v roli diváka pokojně sledovali naše výjevy ze života (mámě se stýská, bojí se o dítě - a tak mu aspoň uklidí pokoj; no neni to klasika?). Rozhovor táty a syna v taxíku, rodinná večeře a nakonec tragédie přijímaná se zcela nenucenými úsměvy - na tyhle scény patrně dosmrti nezapomenu. (26.12.2012)

Vychytaný název zlomového okamžiku v životě jednoho každého z obyčejné pětičlenné rodiny, jehož důležitost je uchopena jako subjektivní vjem jednotlivých členů. Žádná velká morální dilemata ani extrémy, jen ubíhající čas, který nás učí přizpůsobovat postoje, prohazovat přední místa priorit a nacházet cesty zpět. Více, než čím jiným se snímek zabývá procesem odpouštění - co všechno musí rodiče prominout svým dětem a samozřejmě naopak, aby byli schopni nadále se navzájem milovat a tím se mnohem lépe vyrovnávat se ztrátami, které neodvratně přijdou. Jedině pak se může i den z nejsmutnějších stát perfektním, jak praví skvěle vybraná finálová skladba... Skvělý Marc-André Grondin a soutěž ve hře na kytaru bez kytary :-) (20.02.2013)