The Doors - When You're Strange

Doors - to je historie spojená s mým mládím (když Doors vydávali svá alba) i stářím (většinu písní znám nazpaměť, a většinou když jedu vlakem čí autobusem, a dívám se na krajinu, tak si je v rachotu kol zpívám. Ale co z toho, že se Jim Morrison už v deset dopledne válel v některé pařížské hospodě pod stolem.... Všechno mě to ale přivádí zpět k jeho/jejich písničkám. A tak se na ně podívejme (především ty, které znám nazpaměť): 1. The Doors: „Soul Kitchen“ a „The Crystal Ship“, prostá nádhera; „Back Door Man“ silný cit pro blues, zde i na ostatních albech. 2. Strange Days: „Strange Days“, jak i depresivní může být krásné, skvěláá báseň i sama o sobě, a to se týká i „Love Me Two Times“ a „People Are Strange“, „When the Music's Over“ kromě verše "Cancel my subscription to the Resurrection / Send my credentials to the House of Detention" už trochu vyčpělé. 3. Waiting for the Sun: celé album nádherné, „Love Street“, „Summer's Almost Gone“, „Wintertime Love“, „Yes, the River Knows“, nádherné náladovky, které se dají sloučit do básnické sbírky "Když léto skončí (co si počneme)" „Five to One“ samozřejmě nepodceňovat. 4. The Soft Parade: album stojící trochu bokem, avšak „Shaman's Blues“ je druhou nejlepší bluesovou skladbou Doors a u „Wild Child“ se podařil pěkný filmový klip. 5. Morrison Hotel je jedním z nejlepších epických alb vůbec. Celý hudební stroj je namazán a vyladěn, že to lépe snad nejde. Ani jedna slabší píseň, i „Indian Summer“ sem krásně zapadá. A „Roadhouse Blues“ je spolu s "Someting Inside of Me" od Dannyho Kirwanan nejlepší písní od bílého bluesmana. Impozantní jsou vždy první dvě písě na každé straně. 6. L.A. Woman: morbidní „Cars Hiss By My Window“, drsné „The Changeling“, „Been Down So Long“ „L'America“, stroj funguje pořád dokonale, i když už ne tak hladce. (10.10.2019)

Bez hromady drog a barelů alkoholu asi není svoboda. To je smutné zjištění, ale na druhou stranu se vždy najde někdo, kdo obětuje svá játra, ledviny, srdce či mozek za to, abych si mohl vychutnat svobodnou tvorbu. Zejména morrisonovic Jim se dokáže rozdat lidem do poslední buňky, ale já jsem již poněkolikáté zjistil, že mne manzarkovic Ray bavil mnohem víc. Tento dokument zkrátka obsahuje všechno, co by měl obsahovat a že se v něm neobjevuje nic nového, lze snadno vysvětlit tím, že kapela je od roku 1973 mrtvá. Až Jim obživne, tak jistě vznikne důvod něco nového natočit a nebo to alespoň bude důvod k zamyšlení, jestli toho fetu nebylo už dost. (13.07.2015)

"Jim Morrison, rockenrolový básník... nebezpečný a inteligentní." Skvěle ztvárněný dokument, který pohlíží na Morrisna nejen jako na opilého rebela, ale jako na básníka a umělce, čímž on také byl. Ukazuje nám stránky silné i ty špatné nejen jeho, ale celé skupiny The Doors. Skvěle protkané vyprávění s hudbou a audiovizuální umělecké nahrávky. (15.11.2016)

Nemůžete shořet, pokud ve vás není oheň....Skvělý dokument, Tom DiCillo to prostě umí. Seskládané střípky ze záznamů koncertů i osobních, nepublikovaných záběrů života kapely, záznamů z nahrávání desek...jo, uměli to, do mrtě. Škoda té prokleté 27, která dohnala Mr.Mojo Risin v Paříži (hřbitov Père-Lachaise se o to více stal poutním místem a Jimův nenápadný hrob nejvyhledávanějším bodem v jeho uličkách). (30.04.2013)

A zase ten Freud... Kde jinde se lze stát přes noc hvězdou, vystoupat vzhůru a padat dolů rychlostí volného pádu, být milován a nenáviděn během okamžiku, mít štěstí a smůlu životního významu, zažívat blaho a bahno slávy, než v Zemi neomezených možností! Jinde by byl Jim možná nicka a sestava Doors by patrně ani nespatřila světlo světa. Tak to má asi být, tak se tvoří dějiny, legendy, nesmrtelnost. Co na tom, že stojí na vratkých základech předem z(a)traceného osudu dalšího z frustrovaných malých chlapečků, co jen toužili po lásce a uznání. TEN jeden z mála dostal malinkou, krátkou, přesto úžasnou šanci... (24.05.2014)