Interview

Pro Felliniho typická kolážovitá mozaika děje a pohledů pod povrch římských ateliérů i filmového umění a řemesla vůbec je standardně invenční a opět felliniovsky opojná. Stejně tak jako v doprovodném dokumentu je Fellini až překvapivě otevřený, aniž by ztratil cokoliv ze své tajemnosti. Film je pro něj základní vyjadřovací schopností právě pro svou schopnost komunikovat obrazem. Provází ho od prvních kroků dospělého života a v tomto filmu navíc jakoby Fellini svým poznávacím poselstvím současně dále dotvářel svou filmovou poetiku i v závěrečném období své umělecké dráhy. Strukturou tohoto svého poselství tento geniální velekněz světového hraného filmu připomíná silně ROMU. Řím je také město, které je - jak Fellini sám zdůrazňuje - teatrem mundi všeho podstatného z jeho života. To, co je Felliniho silou - neobvyklé vyzařování - je současně i Felliniho konstatovatelnou slabinou: osloví a oblaží jen toho, kdo je naladěn na shodnou vlnovou délku lásky, krásy a hrdé pokory. Zdá se, že těch oslovených je stále víc než dost. (11.04.2010)

Fellini se logicky posouvá od vytváření iluze reality (což nikdy neskrýval - viz třeba igelitové moře v A loď pluje) k vytvoření iluze o iluzi - iluze tvorby filmu. Používá k tomu japonský štáb, kterému se dostane všechna ta falešná mytologie filmové tvorby. Namátkou: umění je růže na kupě hnoje, a tak režisér kleje, hvězda je vulgárně smyslná, MM a AE nostalgicky sledují své nesmrtelné mládí; Fellini ukazuje zkaženost doby, ve které se točí jen reklamy pro TV... Je to přes svou lehkost precizně propracovaný film, jen mně tu chybí zcizování, pohled zpoza iluze - Japonci i divák dostanou přesně, co chtějí, tj. lehoulinkou nostalgii a rozvernost. Jen v jedné chvíli se Fellini dotkne něčeho skutečného - když během jízdy tramvají všichni ti usměvaví Italové hailují a vzývají Duceho jako o život. (18.12.2010)

Přepsáno v září 2019. Interview je nejvřelejším filmovým dílem a nejintimnější zpovědí Federica Felliniho. Básník niterných pocitů a karnevalové vášně života se vyznává ze své lásky k filmařskému řemeslu i umělecké tvořivosti, skládá poklonu a upřímné poděkování svým dlouholetým spolupracovníkům. Fellini si pohrává se stavbou i výrazem formy, lyricky barevným zasněním, vzletně sarkastickým popichováním, autoreflexí a náladou vnitřních světů. Zkušenost je okouzlena představou, přítomnost nemá pevné vymezení, čas bezstarostně usnul uprostřed nedokončené věty a přenáší do stavu reality jemnou vůni meditativních vzpomínek na vzdalující se snění. Římská filmová studia Cinecittà jsou mateřským přístavem oživlých italských snu a nejhřejivější domovskou náručí samotného Federica. Interview je básní a touhou po životě. láska se vrství do komínků a živelně tančí za zvuků rytmické hudby vytrvalých kapek deště. Vyznání si uvědomuje rozsah romantických ideálů, jízlivě píchá do zvětšujícího se vosího hnízda televizní kultury a plane láskou k životu. Mollová melodie zachytává drobky nesmrtelné krásy vesmíru a za rukojmí si vybírá Kafkovu Ameriku. Hlavním centrem zájmu je samozřejmě Federico Fellini (ve vzpomínce mládí a první návštěvy Cinecittà sympatický Sergio Rubini), jeho niterné pocity, lyrická poezie a tvůrčí hravost. Zvláštní postavení v osobní zpovědi zaujímá Felliniho alter ego Marcello Mastroianni, mýtus Sladkého života Anita Ekberg a věčně svítící město Řím. Důležitou postavou je Maurizio Mein, věrný Felliniho režijní asistent v pracovní rutině a stereotypu nezbytných úkonů. Z dalších rolí: kouzlo platonické lásky mládí ze staré modré tramvaje (Antonella Ponziani), slavná herecká hvězda v nutném stavu rozmaru Katja neboli Greta Gonda (Paola Liguori s hlasem Noemi Gifuni), herečka v roli romantické nevěsty (Lara Wendel), herec v roli zamilovaného ženicha (Antonio Cantafora), patronka archivu římských filmových studií a vestálka (Nadia Ottaviani), Kafkova Brunelda (Maria Teresa Battaglia), vedoucí architekt studiové stavby (Ettore Geri), začínající ctižádostivá herečka (Eva Grimaldi), sekretářka tvůrčího týmu (Francesca Reggiani), vztekající se slavný režisér času minulosti (Armando Marra), japonský reportér (Mario Miyakawa), kameraman filmu (Tonino Delli Colli), klíčový vedoucí výroby (Gino Millozza), či vedoucí výroby a fašistický pohlavár (Pietro Notarianni). Interview je milostnou písní Federica Felliniho, vyznává lásku lidem, městu, filmovému domovu i procesu tvůrčí práce. Báseň je prozářená svitem slunečních paprsků, rozechvělým mihotavým mámením představ a skutečností i vitální radostí ze života. Příjemně hřejivé, hravé, niterné, básnivé a jemně škádlivé. Práce je posláním a podstatou samotného bytí, co více si od života přát? (04.04.2010)

Pan režisér nám v typické tříšti volně (ale formálně dokonale) pospojovaných emotivních obrazů dává ochutnat atmosféru vzniku filmu, přesněji řečeno (podobně jako Truffaut v Americké noci) jen té nejatraktivnější fáze – natáčení. Do takto připraveného těsta zamačkává rozinky svých pocitů vůči milovaným ateliérům, oblíbeným hercům, filmu jako médiu. Pro diváka, kterému Felliniho pozdní bezpříběhový asociačně-subjektivní styl vyhovuje, je to milé nostalgické pokoukání, možná až moc bezkonfliktní... Kolem a kolem za mě trochu slabší ****. (14.06.2010)

Fellini připravuje filmovou adaptaci Kafkovy Ameriky, přitom s ním japonský televizní štáb natáčí interview, zároveň se odehrává film, který sám natáčí o tom, jak poprvé přišel jako novinář do ateliérů Cinecittà, kde se zrovna natáčí film, dále se natáčí několik reklam, dojde k výletu za Anitou Ekbergovou, kde se zavzpomíná na Sladký život, to vše jakoby v jednom sledu. Zní to chaoticky a také to chaos je, ale velký mistr Fellini má vše pod kontrolou a divákovi se dostává vskutku nevšedního filmového zážitku. (10.01.2011)