Na sever

Jeden zdanlivo chladný človek, zbavený vonkajších emócií a utápajúci svoje úzkosti v chlaste a fajčení, cestuje po chladnej nehostinnej a zároveň prenádhernej krajine a cestou stretáva postavičky, ktoré sú karikatúrami normality...čo k tomu dodať, je to minimalistické, založená do veľkej miere na benevolencii a nastavení diváka. Môže to byť cool, vtipné a rovnako tak nudné a trápne prvoplánové...Ja som sa na to vyspal a pozitívne pocity prevažujú... Btw - scéna s roztápajúcim sa ľadom a skútrom - parádna!:))) (20.04.2010)

Pointu režisér zastaví přesně v té chvíli, než by začala rozněžňovat a herec Anders Baasmo Christiansen jí poskytuje hrdinu s darem budit přesně vyvážený podíl soucitu i smíchu.Je to svým způsobem Shrek, živá dojemná varianta pouze navenek robustního samotáře z boudy od lyžařského vleku, jenž uprostřed bílé krásy pěstuje tesknou melancholii prokládanou koňskými dávkami čistého alkoholu a typicky severským humorem na černé hraně. Pravda, rámec vyprávění si nečiní nárok na původnost. "Antidepresivní off-road movie", jak jí říkají tvůrci, používá model děl Příběh Alvina Straighta a O Schmidtovi, tedy sólovou sebeočistnou cestu, kterou lze libovolně nastavovat podle počtu více či méně bizarních setkání. Ani důvod hrdinovy výpravy – neznámý syn – není originální, i když tady nepěstuje sebemenší sentiment a představuje spíše zástupný cíl.Hlavní, co hrdina potřebuje, je totiž vůle vstát, zvednout se, překonat sebelítost i stavy úzkosti, po jejichž léčbě v domáckém závětří psychiatrického ústavu se mu stýská. Muž fascinovaný televizními záběry nehod v tunelech nechává sám za sebou sérii spálenišť v komických situacích, jež vlastně nejsou k smíchu, a když posilněn směsí prášků a lihovin vyrazí na sněžném skútru na sever, zahájí svou pouť k dospělosti.Film Na sever má nádhernou náladu: úsměvně hořkou i objevitelsky panenskou. Málokdy se vidí tolik prostoru, ticha, izolovaných životů a zároveň tolik odlehčené, pozitivní moci nejčistšího smíchu. Každé ze zažitých setkání hrdinu posiluje, ale nepadne zde o tom jediná poučka, jediná fráze. Tak jemnou hru mezi výbuchy veselí a štípáním v očích udrží v soustředěné nevtíravosti jen mistr režisér; jeho jméno Rune Denstad Langlo stojí za zapamatování. (17.06.2020)

Sníh, sníh a chlast. A mezi tím epizodické útržky ze života pár osaměle žijících seveřanů, trochu depresivních a trochu podivínů. Pár bizardních i vtipných momentů, ale v celku mě to nijak zvlášť neohromilo. Možná až na spojení jízdy na sněžném skútru s country hudbou... Pomalé, rozvláčné a polodokumentární, (dlouhé statické záběry na nic nedělající obličej....), asi nebudu největší fanoušek takových filmů. Minulo mě to možná krapet podobně jako Kurz negativního myšlení. (24.12.2009)

Mňo... To bylo náhodiček na jedné cestě. Nene opravdu ne. Ve filmu byla pouze jedna scéna, u které sem měl přirozený, tichý a věrohodný úsměv, který jasně charakterizoval, že ta scéna má něco do sebe (předávka kreditky). Tato scéná neměla žádné kamarádky :). A ta hudba nápadně podobná z Alvina Straighta, taky ee. Občas se nestíhám divit, co vybírají dramaturgové do českých kin, ze skandinávských filmů. Ale můžu říct, že na tenhle film nikdy nezapomenu, páč sem ho sdílel ve vší rozechvěnosti, která nepocházela z toho co se dělo přede mnou, nýbrž z toho, co bylo po mé pravici. V této mimosoutěžní disciplíně by mi nestačilo ani tolik hvězdiček, kolik má americká vlajka.... (09.11.2009)

Velice příjemná "off-road movie" na sněžném skútru. Hlavní hrdina se na své cestě na sever za svým synem, kterého nikdy neviděl, vyrovnává se svým prázdným životem a cíl, za kterým se pachtí je i bodem zlomu jeho bytí. Po cestě se mu samozřejmě podaří k lepšímu změnit pár dalších životů, asistovat při sebevraždě, něco zničit a hlavně-poznat více sám sebe. Na můj vkus trošku vyumělkované (severské filmy miluju kvůli jejich brutální upřimnosti, kdy jdou nekompromisně člověku až na dřeň jeho osobnosti a my se tomu smějeme a máme při tom husí kůži po celém těle) a sladké, ale jako pohodový úlet k severnímu pólu poslouží výborně. (20.01.2010)