Sama v Africe

Američani by asi film o převratu v africké zemi zfilmovali v trojnásobném tempu, s patřičnými efekty, vypjatými situacemi a potoky krve. Francouzi volí tempo poklidné, my diváci se snažíme vžít do pocitů hlavní hrdinky, pro kterou je její kávová plantáž naprosto vším a za nic na světě nechce odejít. A to ani v případě občanské války. Historie francouzských kolonií je podobnými událostmi protkaná (Indočína, Alžír atd.), osudy kolonistů vyhnaných ze svých domovů jsou mnohdy pohnuté. Tento film nestraní nikomu, jen popisuje situaci. Každý si musí všechno přebrat sám. Přepych kolonistů, děti se samopaly, krutost vládních jednotek atd. 70% (10.03.2012)

První dvě setkání s tvorbou Claire Denis skončily katastrofou a zapřísahal jsem se, že do třetice už se nespálím, ale člověk míní a realita mění. Titul mě lákal kvůli prostředí i námětu a musím říct, že jakkoliv cítím, že nemusím měnit na tvorbu téhle artové režisérky názor, tentokrát jsme si celkem slušně sedli. Pořád cítím ve způsobu její práce určitou manýru, kupříkladu promíchání záběrů ve stylu hledej šmudlo, co je konec a co začátek, patří k typickým prvkům její tvorby, ale tady se ještě držela celkem zpátky a navíc je z filmu jasně cítit, že o Africe hodně ví a to téma je pro ni osobní. Z jejích předchozích dvou kousků jsem měl hodně rozpačitý dojem, tady jsem se v příběhu neztrácel. Celkový dojem: 75 %. (03.12.2015)

Zvláštní směs, kterou zvolila režisérka Claire Denisová, se víc než profesionálním vaháním zdá být zárodkem nového směru stavícího jakoby na prolínání reality show a dokumentárního filmu. Spolu s touto téměř novinářskou kamerou se dostáváme do mikrosvěta bělošské rodiny, bílého odpadu, jak zní asi nejlépe překlad originálního názvu tohoto díla, zaskočené odchodem zřejmě cizinecké legie a ponechané pro její nerozhodnost sobě samé. Brutalita afrických konfliktů, která na rozdíl od severní Afriky nebo Blízkého Východu ponechává velmoci v klidu, je šokující. Tragický závěr a drastické záběry, které jej provázejí, jsou zřejmě zněžnělou reprodukcí skutečných události ve Rwandě nebo v Nigérii. I tak je jejich odpuzující podoba hrůzostrašná. Mýtus bílého muže je i v rovníkové Africe zkrátka historickým faktem, věcí minulosti v zemi, která ještě ani zdaleka neukončila hledání vlastní moderní identity. (31.10.2011)

Varacia voda bubloce, až nakoniec úplne vyvrie a je dosť možné že popáli. Áno, ostávam obarený tou všadeprítomnou živočíšnosťou, tým tvrdošijným vzdorom usadenej matky (Isabelle Huppert), psychickým prepnutím jej syna (Nicolas Duvauchelle), pridusenou charizmou povstalca Boxera (Isaach De Bankolé) a tá nezastaviteľná bezvýchodnosť (?), tvrdé… Predobré striedanie "handycamu" a statívu (pozorné priblíženie tamojších lokácií, rozruch, ticho, reč tvárí, reč zbraní), ktoré má za následok podvedomé preniknutie do tepajúceho, rasovo nepokojného prostredia. Okrem toho superiórne znejúce, synťákom vymaznané gitarové rify (a.k.a. "Dead man") spôsobujú, že celý tento vyhrotený a zamysleniahodný rozkol dostáva ešte iný-silnejší rozmer. Eklatantná je potom aj neústupná-náročná-nezbedná, ale zato nemonotónna a veľmi osobná narácia. Odprostená od doslovnosti/umelosti, plná nehumánnosti/ničomnosti. Začína tam, kde končí, nič nerozlišuje a samozrejme nezabúda na zašpicatený dovetok. "White material" má navrch už len tým ako nevypočítavo sa dorozumieva s divákom, nevydiera ho, neklame ho a cez jednu komornú (avšak ani trochu kľudnú) story o hrdej pestovateľke kávy zabŕda do jedného kolosálne rozboľaveného príbehu celého sveta. Nedocenené... (13.04.2011)

Na rozvláčný styl Denisové mne připravil její předchozí snímek (35 PANÁKŮ RUMU), v kombinaci se silným tématem se ale líná symbióza jeví v působivějších barvách, než u zmíněného případu. Denisové se daří nepříjemné atributy (dětští vojáci, rasová vyhrocenost) servírovat ve zlověstných tónech, k explicitní doslovnosti se přesto neuchyluje. Štěstí měla i při výběru herců. Divák pravděpodobně bude žehrat hlavní hrdince, neochotné opustit svou plantáž, to co by ale mohlo vyznít jako hloupá paličatost, v podání Huppertové dává vlastně smysl. Po dlouhé době se na plátně ukazuje také Christopher Lambert (bývalý TARZAN nebo HIGHLANDER) a přes svou diskutabilní pozici v branži poslední doby dokazuje, že ještě nepatří do starého šrotu. 80% (27.10.2010)