Sama v Africe

Je další dusný den v rovníkové Africe a madam Fialová pěstuje na plantáži Tchibo a negry. A povstalci se blíží. Káva dozrála, negři shnili a zdrhli. Madam Fialová je nasraná. A povstalci se blíží. Madam Fialová neváhá. Ve svém obstarožním náklaďáku jede do městečka pro čerstvé negry. Jede a jede. Cestou se ještě staví poklábosit v lékárně. A povstalci se blíží. Madam Fialová to má na háku, protože má za manžela Highlandera. Ten má syna. Mulata z Brazílie. Jede pro něj do školy. Madam Fialová má ovšem taky syna. Bělocha. Tomu z toho horka hráblo a stal se z něj první africký skinhead. A povstalci se blíží. Doma na plantáži se poflakuje nemocný stařec. Je to asi něčí otec. Čí není zřejmě podstatné, s tím ať si lámou hlavu Holky z filmové teorie. A povstalci se blíží. Madam Fialová má štěstí. Nějací čerství negři jsou ještě na skladě. Je čas sklidit, co zasela. Tak si nějakých třicet minut zapražíme kávu. Alespoň si trochu oddychneme od toho strhujícího děje. A povstalci se blíží. Náčelník povstalců je střelený. Špatně ho trefili, diletanti. Válí se v kůlně madam Fialové, tupě zírá a mele kávu. Vlastně pardon, mele nesmysly. A povstalci se blíží. Ještěže mají rádio. Z něj se dozvíme, že vládní milice přebírá kontrolu. A povstalci?? Jo!! Dvě minuty před koncem se konečně přiblížili!!! Opíchali Highlandera. Nožem. Přiblížila se i milice. Opíchala povstalce. Nožem. Náčelník povstalců mezitím klepnul bačkorama. Nevadí, stejně by ho opíchala milice. No a paní Fialová umlátí klackem toho starce, u nějž nevíme, čí to byl otec. Proč? FIN. Dvouhodinová symfonie bestiální nudy skončila a já mám neodolatelnou chuť nakopat té slepici, co to natočila, do intelektu a rozmlátit jí kameru. (18.05.2011)

Claire Denis buduje tichý příběh se silnou výpovědní hodnotou. Nechává vše bublat těsně pod povrchem, potom udeří. Už dlouho se mi nestalo, abych celý film poposedávala na okraji sedačky a nervózně si okusovala nehty. Režisérka ničím neplýtvá - ani hudbou, ani slovy. Ruční kamera, dlouhé záběry, přeskoky mezi tichem/hlukem. Zoufalství, strach, touha vydržet a nevzdat se. Sladkou tečkou je způsob narace. Retrospektiva už tady byla tolikrát, ale v tomhle případě dává smysl a třetí rozměr. A hlavně neruší. (16.11.2010)

Na rozvláčný styl Denisové mne připravil její předchozí snímek (35 PANÁKŮ RUMU), v kombinaci se silným tématem se ale líná symbióza jeví v působivějších barvách, než u zmíněného případu. Denisové se daří nepříjemné atributy (dětští vojáci, rasová vyhrocenost) servírovat ve zlověstných tónech, k explicitní doslovnosti se přesto neuchyluje. Štěstí měla i při výběru herců. Divák pravděpodobně bude žehrat hlavní hrdince, neochotné opustit svou plantáž, to co by ale mohlo vyznít jako hloupá paličatost, v podání Huppertové dává vlastně smysl. Po dlouhé době se na plátně ukazuje také Christopher Lambert (bývalý TARZAN nebo HIGHLANDER) a přes svou diskutabilní pozici v branži poslední doby dokazuje, že ještě nepatří do starého šrotu. 80% (27.10.2010)

Isabelle Huppert opět ukazuje své herecké mistrovství, kdy tentokrát ani nepotřebuje moc slov, aby se předvedla v tom nejlepším možném světle. Její hrdinka je silná, lidská a přesto je mleta událostmi, které nedokáže ovlivnit. Ještě víc mě ale po dlouhé době překvapil Christopher Lambert, který dostal dobrou roli a mohl ukázat, že umí hrát, ač prostoru tolik neměl. (27.06.2017)

[Febiofest 2015] Biely odpad. Čierna zem. A Claire Denis opäť kdesi medzi nimi, na hranici postkoloniálnych vzťahov medzi "bielou" a "čiernou", ktorú rozhodne nevidí čiernobielo. Sugestívne a bez obalu servírovaná beznádej uprostred vyprahnutej zeme, zalievanej horúcou krvou. Raz dokumentárne zábery, raz pohyblivá ručná kamera, oboje obrazovo nepríjemne realistické. Ľahké a vzdušné melodické tóniny, svištiace ťažkým vzduchom, zvierajúcim hrdlo hrdinov i diváka. Isabelle Huppert v roli navonok silnej ženy a matky opäť predvádza svoje obdivuhodné implicitne emocionálne herectvo (viz. La Pianiste), ktoré vyviera na povrch v náporoch odrazov nálad v tvári a naplno prepuká až v bolestivom závere. Odzbrojujúce, desivé a predsa pochopiteľné konanie postáv (Denisová opäť dokazuje, že má historické, politické a spoločenské javy, vychádzajúce z tohto oblastného kontextu v malíčku). Pri pochodoch detských vojakov mi behal mráz po chrbte. Výstavba rozprávania je tiež zaujímavá - po pôsobivom prológu nastupuje siahodlhý flashback, ktorý občas zmení perspektívu a pridá ďalší z mnohých pohľadov na konflikt v anonymnej krajine. Strihová skladba sa sústredí prevažne na polodetaily a detaily, vďaka čomu sú chvíľkové "mapovacie" celky osviežením a vytrhnutím z intenzívneho nepokoja (ako vnútorného, tak vonkajšieho). Dejisko nie je podstatné, prim hrá nástojčivosť posolstva. Surové, nevyberavé, neopakovateľné. A ani na moment lacné. 85% (02.04.2015)