Špičák

„Brzy vaše matka přivede na svět dvě děti a jednoho psa.“ Absurdní už od prvních vteřin (učení nových slovíček). A stejně jako třeba uspokojování syna naprosto sterilní a mechanické po celou svou dobu (myšleno ovšem v kladném slova smyslu). Postavy divné, jako z jiné galaxie (výborně vylíčený svět sám pro sebe). Podivná disciplína, bodový systém, slova, kterým dávají rodiče jiný význam, nutnost maximálně slušného vystupování, hry dětí, výchova a žití v (průběžně aktualizovaných) bludech. Statická kamera, která se kvůli postavě nikdy nepohne, pomalé plynutí příběhu. Scény jako třeba poslouchání hudby u sexu, štěkání, dědeček Sinatra a mnoho dalších jsou až groteskní, na druhé straně pasáže s kočkou, videokazetou, přehrávačem či činkou zase hodně drsné, skoro brutální (celkově se film čím dál víc zvrhává, a to jak v již zmíněné násilnické otázce, tak i té sexuální, která je vskutku také hodně bizardní). Dost otevřený konec (nebo naopak „zavřený“, chcete-li). A pokud vás tahle podívaná zcela nemine, nebo ji otráveně nevypnete, dočkáte se slušného nášupu absurdních, ale ve své podstatě hrozně vtipných hlášek. Divná podívaná, která však člověka něčím zároveň fascinuje a přitahuje. Slušné 4*, panu režisérovi určitě ještě v budoucnu dám šanci mě ohromit. „Zvíře, které nás ohrožuje, je "kočka". Nejnebezpečnější zvíře jaké existuje. Žere maso. Žere hlavně maso malých dětí. Poté tělo svých obětí roztrhá drápy. Ostrými zuby sežere hlavu a tělo své oběti.“ (14.03.2014)

Raz som sa na jednom diskusnom fóre celú noc hádal s istým anonymným vysokoškolákom, že rozkladajúce sa žraločie mäso vo vitríne (autora diela si nespomeniem), nie je umenie. Došli sme k tomu, že pravdu má on. Umenie to je, pretože umenie je prakticky všetko, čo zaňho divák považuje. A práve preto týmto druhom artu pohŕdam, pretože rozdiel medzi normálnou a artovou úchyláčinou, spočíva iba v uhle pohľadu. Kynodontas je vlastne taký divný mix Siedmeho kontinentu, Betónovej záhrady a soft porna (v dobrom), pričom vo svojej podstate nič nerieši, iba poukazuje na faktá a ich bezvýslednosť. Zrovnanie so Srbským filmom je prehnané, nejaký ten penis predsa nenahradí znásilnenie novorodenca, a tak to, čo u Spasojeviča beriem ako mínus, Špičáku trochu chýbalo. Najhoršie pocity vyvoláva čo nevidíme a teda to chcelo ešte pritlačiť na pílu. Kladom tohto snímku je predovšetkým fakt, že svoj obsah berie so samozrejmosťou, čím vytvára pekne chorú, zvrátenú atmosféru, ale chýbala mi tam nejaká katarzia, prípadne spoznanie okolitého sveta, alebo záverečný masaker, alebo čokoľvek, čo by mu ako filmu dávalo hlbší zmysel, a nielen hodinu a pol poukazovalo na fakty, ktoré šlo zhrnúť jednou vetou. Ale bavil som sa. "Mami, našiel som dve malé zombie..." (30.04.2013)

Film s vyhroceným výchozím konceptem o rodičích, kteří své potomky izolují od zhoubných vlivů vnějšího světa, je na jedné straně podnětný a v mnoha momentech mrazivý, ale současně je příliš okatě strojený a šokantní. Mezi klady filmu patří zpracování bizarního a zvráceného života v inkubátoru rodinného sídla. Bohužel kauzální i logická nekonzistence příběhu a občasná tezovitost při zobrazení diskutabilní moálky rodičů film posouvají více směrem k toužebně skandální podívané pro svět po Fritzlově aféře, které se tvůrci zřejmě snažili vyhnout (alespoň soudě podle nezaujatě strohé formy). (31.10.2009)

Během projekce mi často naskočilo jméno Haneke - podobná nekompromisnost. Drásavou scénu provede pěkně do konce, kamerou rozhodně neuhne. Takže všechny strojené (a mnohdy incestní) soulože jsou nataženy do minut a třeba jen úkon zbavování se špičáku se za chladné nehybnosti kamery zopakuje hned třikrát. Znepokojivost podporuje i totální absence nediegetického podkresu, takže absurdnost jednotlivých situací působí zvráceně reálně. A právě vtipná absurdita některých scén v kombinaci s perfektně načasovaným závěrem mě nutí dát za pět. 2. nejlepší film Varů. (MFF KV 2011) (13.07.2011)

Forma ctí Hanekeho filmy, což je ku prospěchu věci. Samotný příběh téměř neexistuje, k vidění je pouze výtažek ze života absolutně izolovaných potomků hyperdespotického otce (poněkud Quinnovský Christos Stergioglou), jehož motivy neznáme. Nicméně fakt, že tvůrci začátek i konec všeho jen velice letmo naznačují, je sympatický - patrně si byli vědomi, jak ožehavou otázkou by mohly případné dějové kontury být. Atmosféra neuvěřitelná, sterilizované zlo. Člověk se až děsí, co se za bělostnými zdmi domů zbohatlých parchantů může odehrávat. Totální tyranie si patrně najde cestu k autokratickému ostrůvku i v moři sebeprosazenější demokracie. Stačí mít prostředky... (14.01.2011)