Rudá kapela

Bláznivý nápad uskutečněný v ještě bláznivějším státě, který ukázal zrůdnost severo-korejského režimu mnohem intenzivněji, než náš přeceňovaný dokument Vítejte v KLDR. Pochodová scéna byla natolik absurdní, že jsem nabyl přesvědčení, že se musí jednat o montáž. Nejednalo a o to šíleněji pak celý film vyzněl. 90% (19.12.2014)

Mads Brügger je manipulativní maniak a nápad na uspořádání divadelního představení "zboudilých korejských bratrů" je šílený. Ale ani zdaleka ne tolik, jako pohled, který vrhá na režim drahého vůdce Kim Čong-ila. Jacob je spastik (trpí poškozením svalového systému, takže není schopen dobře nejen artikulovat). Paradoxně díky jeho postižení je jediný z týmu, který může volně reflektovat své názory ve spastické dánštině (které rozumí pouze jeho kolegové). Snaha korejců o využití herců k propagandě svého vůdce se obrací proti nim, aniž by si to uvědomili. (24.01.2012)

Postmoderní ironie ještě nepřišla do Severní Korei, ale Mads Brugger ano. Zatraceně chce ten týpek spáchat sebevraždu? To by si skoro divák myslel, když dělá humor v KLDR, předstírá být překupníkem diamantů v Ambasádorovi a vyšetřuje konspiraci Apartheidu v Cold Case Hammarskjöld. Skupina Red Chapel jede udělat dadaistický dánský humor v národním divadle našeho slavného vůdce Kim Jong Ila. Její součástí je kytarista Simon a autista Jacob. Právě vyhrocený vztah mezi Madsem a Jacobem je podle mě nejzajímavější. Mads ho dotlačí hrát představení pro režim, který handicapované masově vraždí, jen aby ukázal korejské zlo. Jacob si postupně začíná uvědomovat, co vlastně svým vystoupením podporuje a je naštvaný jak na režiséra Madse, tak na celý režim v KLDR. Na režim, který lidi bere jako pixely na obrazovce propagandy. To vše a více asi v nejvíce černohumorném dokumentu o návštěvě "té jediné" Korei. (18.05.2021)

Dokumentov, ktoré priamo zvnútra zobrazujú bizarnosť a zvrátenosť severokórejského režimu nie je mnoho. Spomedzi relatívne malého výberu však patrí dielo režiséra Madsa Brüggera k tým zaujímavejším. V spolupráci so svojimi dvoma dánsko-kórejskými kolegami prichádza do najizolovanejšej krajiny na svete, aby za účelom "kultúrnej výmeny" v skutočnosti odhalil pravú tvár tamojšej diktatúry. Dokumentárny film, ktorý je na jednu stranu miestami skutočne vtipný (robenie si srandy zo štátneho zriadenia v dánčine, darček pre lídra Kim Čong-ila v podobe lopaty na pizzu, "tá žena ma chce znásilniť"), je na druhú stranu v mnohom znepokojujúci. Divák má možnosť vidieť, ako sa režim snaží ukázať iba to "najlepšie", ako tamojší režisér, ktorý možno ani režisérom vôbec nie je, kompletne mení vystúpenie komediantov na bizarnú ideologickú frašku, či aké "herecké schopnosti" má sprievodkyňa, ktorá musí skupinu všade sprevádzať. Práve pani Pak je vo viacerých scénach tým najviac znepokojujúcim elementom, ktorý dokument zachytáva. Obzvlášť potom, keď o Jacobovi Nossellovi rozpráva ako o vlastnom synovi. Det Røde Kapel ukazuje, že humorom možno zasiahnuť aj tie najcitlivejšie miesta brutálnych diktátorských režimov. Trojici Brügger, Nossell a Jørgensen sa darí ponúknuť divákovi bizarno-desivý pohľad zvnútra bizarno-desivej krajiny, ktorej obyvatelia sú ideologicky indoktrinovanými rukojemníkmi veľkého vodcu. (06.06.2023)

Spíš zajímavé než zábavné. Sice jsem se nezasmál, ani nic nového nedozvěděl, ale jsem za ten bližší a bezprostřednější vhled rád. Dokument se každopádně docela dlouho jaksi plácá na místě a nic moc z toho. Problém tkví v tom, že cokoliv co si dánští komedianti pro severokorejce připraví, bude severokorejci zrevidováno a upraveno tak, aby to režimu vyhovovalo a komici se prostě musí (často v úplných blbostech) přizpůsobit, když jsou sami bezmocní uprostřed totality, jejímž hlavním znakem je (z definice) snaha státu zasahovat co možná nejvíce do života, chování i myšlení všech lidí pod pohrůžkou smrti/násilí. Z podstaty věci je to velmi křečovité, protože člověk může být usmrcen třeba jen za to, že si sedne na fotku "vůdce" (píšu v závorkách, protože žádný z Kimů není a nikdy nebyl vůdce, nýbrž to všechno byli/jsou paraziti na lidech mocensky znevýhodněných). Komedie sice je slabé místo všech diktatur, ale zde pro ni jaksi nebyl prostor - spíš to bylo a stále je bizarně smutné, protože severokorejci vám změní celé vystoupení, nedovolí vám se volně procházet, ani s nikým svévolně mluvit. Přesto ty Dány nechali, aby si vše natáčeli, čímž se diktát KLDR obnažil takřka do naha. Ačkoliv jsou komedianti ve svém působení značne limitovaní, tak právě toto mluví skoro za vše. Jako divák bych rád věděl mnohem více: Kupříkladu o jejich jejich severokorejské průvodkyni, paní Pak... (23.02.2023)