Srbský film

V některých případech je dílo zajímavé především v kontextu vyhrocených dobových diváckých reakcí, které se tak nepřímo stávají jeho pevnou součástí, bez nichž by nemělo velký význam. Mám na mysli veškeré snahy o boření hranic (transgresi) v umění napříč historií, ať už se jedná o dadaismus nebo vídeňský akcionismus. Podle toho, co jsem si tady tak pročítal, jsou negativní reakce u tohohle filmu (a u většiny podobně kontroverzních filmů obsahujících prvky brutálního násilí a sexuality, jejichž ambice zároveň převyšují pole odpovídajícího subžánru) dvojího druhu, přičemž oba jsou signifikantně emotivní a jednoduše dekonstruktivní: buď upřímné přiznání vlastního znechucení a jednoduché odmítnutí nebo pokrytecké zakrývání vlastního pobouření tvrzeními, že se divák nudil, že pobouřený nebyl ani trochu, ale film je třeba odmítnout, jelikož to přece ani nijak nejde, když je ten film takový...špatný - sám si o odmítnutí říká. Je tady jakási povinnost film zhlédnout, jelikož přeci divák žádné předsudky nemá, a následně důrazně sdělit světu, že se jedná o zbytečný počin. Případně je dobré podotknout něco na ten způsob, že tady existuje dílo markýze de Sade napsané už koncem osmnáctého stol., kde jsou nejrůznější nechutnosti popsané velmi zevrubně a jelikož poučený divák markýze četl, musí toto nové dílo odmítnout jako neoriginální, nepřinášející nic nového a tudíž zcela zbytečné (přesto se na něj raději podívá, jako na všechny ty "zbytečné filmy"). Pobouřený divák se vždy soustředí jen na šokující obsah, aniž by byl schopen film vnímat jinak. Kdybych vnímání pobouřeného diváka aplikoval ad absurdum, mohl bych psát vtipné komentáře o tom, že mě zobrazení dinosaurů ve Spielbergově Jurském parku nemohlo šokovat, jelikož už jsem dávno před tím viděl Zemanovu Cestu do pravěku, případně bych mohl dokazovat, že nejrůznější způsoby násilné smrti jsou popsané už v antických hrách a jako sečtělý divák považuji jejich filmové zobrazení za zbytečné a nudné. Význam Hamleta by se tedy omezil na výčet vražd a kritické čtení Pohádek tisíce a jedné noci by se omezilo na rešerši sexuálních poloh. Jenže podobné reakce vždy ukazují na výrazná díla, jež divácký nadhled oslepují jako rudé plátno býka. Vždy jde o to napsat, že ve filmu něco "bylo vidět" a následně zdůvodnit proč to bylo špatně (nepokrytě odmítavé vyjádření znechucení je alespoň upřímné). O žádné relevantní argumenty nebo střízlivou analýzu se ale téměř nikdy nejedná._________ Míra pobouření je závislá na divácké historii a Spasojevicův film je zajímavý už jen z toho důvodu, kolik lidí v dnešní době ještě skutečně pobouřit dokáže - povedlo se mu vyvolat v divácích to, o co v devadesátých letech usiloval Richard Kern a hnutí Cinema of Transgression s jejich punkově panoptikální snahou posunovat hranice. Povedlo se mu to právě díky formě, kterou jeho film má, jelikož díky ní si jej najde i neposkvrněný divák (nebo divák zdánlivě poskvrněný, který četl Sada a je rád, že se s podobnými tématy jednou pro vždy vypořádal, a to způsobem uznávající pouze "klasická" díla), který by po méně ambiciózním filmu nesáhl (mám na mysli - slovy jednoho čsfd uživatele - jeho "formální a herecké áčkové parametry"). Dokud je možné provokovat a pobuřovat měšťáka, všechno je jak má být. (20.01.2011) (méně) (více)

Otřesnost Srpskiho filmu spočívá v naprostém setření dvou hranic: hranice mezi podobenstvím a realismem a hranice mezi pojednáváním o věci a předložením téže věci ke konzumaci. Podobenství: "vlastenecký" film. Tomu asi rozumějí jen na Balkáně. (V tomto ohledu je vrcholem Srpskiho filmu obraz „Marie s děďátkem“ ve sklepě v závěru filmu – obraz, jenž hrůzně spojuje Madonu a Pietu v jeden moment.) Realismus: Ano, tohle je realita. Tomu rozumíme všichni. Pojednání a konzumace: Pokud vás vzrušují zvrhlé násilné sexuální scény, tady si je užijete. Srpski film je nabízí na velmi dobré úrovni. Pravý zážitek, skutková vytříbenost. Ale počítejte s tím, že se spolu s Milošem stáváte spolupachatelem i potenciálním „hercem“. Co to dělalo se mnou, o tom raději pomlčím a odkážu na komentář janissky – Srpski film vtahuje diváka do „problematiky“, nabízí mu nejzakázanější zboží, ohrožuje ho i obviňuje. Konfrontace trojí estetiky: Jednak estetika lidského štěstí: šťastná rodina – milující hodný manžel, milující krásná dobrá žena a synek. Potom estetika laciného porna. Naše životní prostředí je proměňováno v titulní stránku pornočasopisu do té míry, že ani nepozorujeme, že se sami stáváme pornoherci. Ne, teď nemluvím o zobrazování sexuality. Mluvím o přeplácané výkladní skříni, z níž na nás řve šunt. Otevřete kterékoli noviny nebo časopis: Porno. Sledujte bilboardy kolem cest: Porno. Přečtěte si kteroukoli firemní nabídku: Porno. Zajděte na dobročinnou akci: Porno. Poslechněte si politiky: Porno. Projděte se v předvánočním čase po Praze: Porno. Zapněte rádio (Nemáte? Nevadí, zajděte do kterékoli restaurace): Porno. Pusťte si „veřejnoprávní“ televizi: Porno. Nakupujte: Porno. Užívejte si: Porno. To je implantovaná estetika laciných pornoherců. To je Miloš, to jsme my. Všimněte si, v jakých sebeponižujících škvárech tento sympatický majitel vysokoškolského diplomu hraje. Třetí je estetika kvalitního produktu. A kvalita je drahá: "pravé umění" pro skutečné fajnšmekry, jak ho nabízí postmoderní jugošský de Sade Vukmir. Obrazově, scénickým prostředím je každá z těchto tří estetik velmi výrazně podána. Všimněte si Milošova rodinného domu, všimněte si scén ve městě, všimněte si designově čistých prostředí, navozujícíh pocit izolované snové intimity, v nichž se natáčí Vukmirův film. (Také tři ženy - Maria, Leila, Doktorka - dokonale odpovídají příslušnému typu.) SPOILER Předvídatelnost Srpskeho filmu paradoxně patří k jeho silným stránkám. Asi od půlky jsem měl čím dál větší strach. Ono hned od začátku bylo zřejmé, o co půjde. A ještě než "to" pořádně začalo, bylo mi jasné, kam se bude ve finále směřovat. Vukmirovo přesvědčivé nadšení nepřipouštělo pochybnosti: věděl jsem, že dojde k rodinnému stekání a hrozně jsem se bál. Bál jsem se tím víc, čím lákavější bylo vidět ty hrozné věci (totiž některé). Na chvilku svitla naděje, že se to nestalo (scéna se stříkačkou). Ale stalo. Vždycky se to stane. Mariiným skokem po švagrově krku pak začíná chvíle oddechu pro diváka, kdy může zapomeout na vlastní vinu a se zadostiučiněním sledovat, jak je zlo potrestáno - rehabilituje se zde pomsta jako nezbytný, leč moderním právním vědomím potlačený základ trestu za zločin; ale dobro už zvítězit nemůže. Přes tu nesmazatelnou hrůzu se sice dostávají k jakémusi zoufalému, nouzovému, ale přece jen svého druhu happyendu (obětí ve sklepě). Ale film ještě nekončí. Nejde to. Tak tedy ještě zoufalejší, ústupový, ale pořád ještě jakoby "happyend". Ale film ještě nekončí... Vítejte v jednadvacátém století, ve světě neomezených možností. Vítejte v pornu. U nás si můžete koupit cokoli – dokud nejste sami proměněni ve zboží. Když o tom nevíte, jste lepší. /// Z překvapivé úrody výstižných komentářů upozorňuji vedle již zmíněné janissky alespoň na larelay, DaViD´82, Ozo. Není odpad jako odpad, aneb srovnej výpověď snoba s Pomovými žvásty. Dále viz fauxthum. /// (Dodatek: Z nových komentářů čti ten od Ninkaa - myslím, že nikdo jiný si nevšímá toho, čeho ona.) (05.09.2011) (méně) (více)