Jsem číslo čtyři

Průměrná záležitost. Ty řeči ve stylu další Tvajlajt se mi zase až tak nezdají. Ne že bych teda tu partu krásných mlaďochů nějak uznával, ale příběhově i zpracováním je to jenom taková neškodná blbinka která neurazí a nemá jiný cíl než být nenáročnou zábavou na večer a jako takový to celkem funguje.55% (02.11.2014)

Při zpětném pohledu jsou jasné dvě věci: 1) že Caruso dostal obtížný úkol, když měl natočit první část očividně několikadílného akčního sci-fi příběhu; 2) že jestli někdy na tu filmovou dvojku (nebo klidně i trojku!) dojde, bude to nehorázná akce srovnatelná s těmi největšími blockustery několika posledních let. I Am Number Four totiž není ničím jiným, než jen nezajímavým rozjezdem pro jedno gigantické kulervoucí dobrodružství: -náct mi dávno není a líbilo se mi to. (17.04.2011)

Naprosto dokonalý placebo efekt. Scénáristický brak, který je ale pořád sympatičtější, než podobně laděný Jumper a to díky nostalgické vzpomínce na seriál Roswell a nadupanému soundtracku. Pravda některé scény na sebe nenavazují tak, jak by měly, ale úvod jak od Emmericha, prostředek podobný Proroctví od Proyase okořeněný 30 dní dlouhou nocí a závěr alá Fakulta? C´mone :) Stejně nejvíc plusových bodů nasbírá Čtyřka ve scéně citující Disturbii. Olyphant trestuhodně nevyužitý, ale samotné finále v konečném součtu představuje zábavně epickou odměnou. Sečteno, podtrženo - příjemná jednohubka, která není TAK zlá, jak by se z hodnocení kolemjdoucích mohlo zdát. (05.05.2011)

Jako kdyby dva nejzrůdnější trendy současného Hollywoodu - bezmyšlenkovitý trikový akčňák alá Bay a hloupá fantasy teenage romance alá Twilight - měly děťátko. Hlavní hrdina je přímo neuvěřitelně nesympatický, celý film se bohužel točí pouze kolem něj a svou vyprázdněností působí spíš jako pilot k delšímu televiznímu seriálu. D.J.Caruso je jako režisér celkem zručný, takže alespoň u závěrečné akční sekvence jsem vyloženě netrpěl. 35 % (05.05.2011)

Zajímavý nápad, který je v konečném důsledku scénáristicky strašlivě nedotažený. Pokud č. 1, č. 2 a č. 3 byli zlikvidováni potichu a beze svědků, proč pro zabití č. 4 padne prakticky celé město? Má nějaký smysl, aby se č. 4 bránil svým pronásledovatelům, když proti němu stojí celá mimozemská civilizace? Jaktože se všichni mimozemšťani bez ohledu na rasu tolik podobají lidem? Není zvláštní, že si hlavní hrdina za nejlepšího kamaráda vybere náhodou zrovna člověka, který má v celém příběhu svou roli? Měl ten ťuťuňuňu pejsek nějaké hlubší poslání, než aby skupina pubertálních slečen v řadě za mnou při jeho poslední scéně sborově pronesla empatické: "Och!"? Normálně nejsem nějaký šílený rýpal, kterému vadí, že je děj historicky nepřesný nebo obsahuje chyby v kontinuitě (aneb v posledním záběru bylo pět jablek a v dalším je jich šest), ale autor I Am Number Four zjevně neovládá ani tu nejzákladnější logiku. Škoda, protože díry ve scénáři a digitálně velkolepý konec zabíjejí jinak poměrně originální námět o tom, jaké to je, když jste číslem v řadě těch, kteří mají zemřít. Nedůležitá poznámka: Vzhledem k lehce otevřenému závěru očekávám, že už teď se připravuje pokračování ve stylu I Am Number Five. (05.03.2011)