Máme papeže!

JÁ TO NEZVLÁDNU!....... /// Jsem bezvěrec. Na náměstí sv. Petra (asi) nikdy v toužebným očekávání stát nebudu. Ale tenhle snímek o tom, jak Papež potřeboval psychiatra si klidně s chutí někdy zopakuju. (Černo) Humornej pohled za církevní oponu, na ,,věci“ kolem volby a zjištění, jaký že to maj ve Vatikánu krizový plány. Starej unavenej muž...... (takže Papež), snažící se zdrhnout dece z deprese. Možná by se dal vynechat i ten ,,Papež“ a brát to jako film o chlápkovi, kterej ztratil sebedůvěru (a měl zrovna smůlu, že z něj udělali Papeže...). Vono totiž – miliarda lidí – to už je nějaká zodpovědnost! (No jo, ale co když to tak normálně funguje ???? Co když....?) /// NĚKOLIK DŮVODŮ, PROČ MÁ SMYSL FILM VIDĚT: 1.) Přemejšlím, že by jsme s chlapama (z domova důchodců) natočili nějakej film. 2.) Právě mi řekli,, PŘIJÍMÁŠ SVOU KANONICKOU VOLBU JAKOŽTO NEJVYŠŠÍHO PONTIFIKA?“ 3.) Thx za titule ,,CZ XCV“ a ,,RS2“. /// PŘÍBĚH **** HUMOR * AKCE ne NAPĚTÍ ne (12.01.2012)

Samotný film, který se pořád tváří jako laskavě úsměvné nespěšné čekání na papeže, nevydá ani na tři hvězdičky. Konec ale převrací navozená hollywoodská očekávání naruby a udává zcela jiný směr – obrat k sžíravé pravdě. Pravda je taková, že doba slávy církve již dávno pominula a svět se otáčí v jiné konstelaci hvězd a potřebuje nové (duchovní) vizionáře i vize. Nejen jednotliví lidé, ale i celé národy, instituce, státy a říše se rodí, zrají a stárnou a jejich čas vyprchává a odnáší je s sebou. A ten, koho čas ještě neodnesl, ocitá se ve vlastním skanzenu. Ve skleníku se ocitá i ten, kdo obelhává sám sebe. Lidé, kteří se dostávají na místa či funkce, které jim dávají moc rozhodovat se o lidských osudech a duších nebo je výrazně ovlivňovat, by se měli ptát sebe sama, zda jsou schopní a ochotní nést tíhu zodpovědnosti za svá rozhodnutí. Na druhou stranu není poctivé požívat výhod mocných bez plnění odpovídajících povinností. ___ Žalm 23: "Hospodin je můj pastýř, nebudu mít nedostatek. Dopřává mi odpočívat na travnatých nivách, vodí mě na klidná místa u vod, naživu mě udržuje, stezkou spravedlnosti mě vede pro své jméno. I když půjdu roklí šeré smrti, nebudu se bát ničeho zlého, vždyť se mnou jsi ty. Tvoje berla a tvá hůl mě potěšují. Prostíráš mi stůl před zraky protivníků, hlavu mi olejem potíráš, kalich mi po okraj plníš. Ano, dobrota a milosrdenství provázet mě budou všemi dny mého žití. Do Hospodinova domu se budu vracet do nejdelších časů." ___ Otázka zní: můžou ovce věřit pastýři, který nevěří svému vlastnímu pastýři? (18.09.2012)

Když film začal husím pochodem dospělých mužů, kteří oděni v červené šatečky, si do kroku vykřikovali úderná hesla, pojala jsem podezření, že tohle nebude nic pro mě. Naštěstí snímek nebyl ani tak moc o pánech v sukýnkách, ani o cirkusových klaunech, kteří tvrdí, že jsou garda až z dalekých Švýcar. Piccoliho kardinál po svém zvolení začal svádět boj mezi tím, co vždy musel být, a tím, co vlastně být chtěl. Piccoli má i v 86 letech stále neskutečné charisma, které by porazilo i vola. A hlavně vypadá pořád jako chlap, sice starý, ale chlap, ne jako mnohem mladší Delon, který po šedesátce připomíná hodně jetou paní Delonovou. (25.06.2012)

Utrpení! Dokoukáno s krajním sebezapřením. Původně jsem tuhle šílenost vůbec vidět nechtěl, stavěje se extrémně skepticky k tak debilnímu námětu, jako jsou všechny ty tanečky kolem volby papeže - těžko si dovedu představit téma, které by mě zajímalo míň. Celou tou katolickou fraškou hluboce pohrdám a k poslednímu konkláve v roce 2005 jsem nenašel z mé strany nic než nejhlubší ignoranci, smíšenou s výsměchem k tomu, do jak pokleslé formy se římskokatolická církev v 21. století dostala. "Máme papeže!" není film, ale defilé senilních starců nad hrobem v příběhu, u kterého jsem umíral nudou, prokládanou chutí poslat celý Vatikán do horoucích pekel, i s režisérem této obskurnosti, kterou chci co nejrychleji a nejlépe navždy vytěsnit ze své paměti. Proboha, až budu mít zase někdy chuť dát na něčí "must see" doporučení ohledně filmu, na který bych jinak v životě nešel, vzpomenu si pokaždé na oněch 100 zabitých minut mého života, o něž mě připravila tahle úchylnost, a s díky veškeré podobné návrhy spolehlivě odmítnu. Přísahám, že tohle je největší WTF?! moment v kinech za poslední léta, a proklínám chvíli, kdy jsem se uvolil to zhlédnout. (15.04.2012)

Začala jsem koukat, ale asi po 15 minutách jsem dospěla k názoru, že je pro mě film absolutně nekoukatelný. Bůh ví, z jakých důvodů, každopádně je to jeden z mála filmů, kdy u mně skutečně nastala situace, že jsem přestala koukat. Většinou takové filmy dokoukám, abych potom mohla napsat zhusta rozčílený komentář. (03.05.2012)