Máme papeže!

Papež zvolen, však stihnut nervovým zhroucením.Pak následuje série málo uvěřitelných kombinací, že kdyby to mohla být teoreticky pravda, církev by neovlivňovala život země 2000 let ale pouhých 70. Nanni Moretti chtěl udělat něco italsky revolučního, no tak to vykonal, mě přišlo spíš blbé. Jediný Jerzy Stuhr si tu střihnul dobrou roli vatikánského tiskového mluvčího. Po celý čas lže jako když tiskne. Oprava: lže jako tiskový mluvčí. (16.12.2011)

Utrpení! Dokoukáno s krajním sebezapřením. Původně jsem tuhle šílenost vůbec vidět nechtěl, stavěje se extrémně skepticky k tak debilnímu námětu, jako jsou všechny ty tanečky kolem volby papeže - těžko si dovedu představit téma, které by mě zajímalo míň. Celou tou katolickou fraškou hluboce pohrdám a k poslednímu konkláve v roce 2005 jsem nenašel z mé strany nic než nejhlubší ignoranci, smíšenou s výsměchem k tomu, do jak pokleslé formy se římskokatolická církev v 21. století dostala. "Máme papeže!" není film, ale defilé senilních starců nad hrobem v příběhu, u kterého jsem umíral nudou, prokládanou chutí poslat celý Vatikán do horoucích pekel, i s režisérem této obskurnosti, kterou chci co nejrychleji a nejlépe navždy vytěsnit ze své paměti. Proboha, až budu mít zase někdy chuť dát na něčí "must see" doporučení ohledně filmu, na který bych jinak v životě nešel, vzpomenu si pokaždé na oněch 100 zabitých minut mého života, o něž mě připravila tahle úchylnost, a s díky veškeré podobné návrhy spolehlivě odmítnu. Přísahám, že tohle je největší WTF?! moment v kinech za poslední léta, a proklínám chvíli, kdy jsem se uvolil to zhlédnout. (15.04.2012)

Máme papeže! Ups! Ehm... Myslím, že byl načase zase jednou snímek o tom, kdy namísto někoho nepravděpodobného, který se ovšem svého úkolu přes všechny peripetie zhostí bravurně a všichni nakonec zatleskají, padne volba na někoho nepravděpodobného, který ovšem zaváhá a projeví lidskou ztrátu sebedůvěry. O tom, jestli se se svou slabostí vyrovná a přijme boží volbu a zodpovědnost z toho plynoucí,je právě drama Habemus Papam. Jde o drama, kterým se line náznak humoru a komedie, ovšem jen v té míře, v jaké ji obsahuje prostý život sám. (07.06.2012)

[IFF 2011, Bratislava] Náladovo perfektne vybalancované, napriek (a možno práve aj kvôli) skeptickej pointe neskutočne živelné pojednania na tému univerzálnosť a relatívnosť viery. Viera pomáha, je dôležitá…no v niektorých prípadoch určite áno, ale ako vidíme v "Habemus Papam" ona skrytá pochybnosť dokáže byť niekedy silnejšia, resp. život sám rozhodne inak. Pozorná, psychoanalytická štúdia vnútorných pochodov zraniteľného jedinca ktorá nepostráda odstup, vtip a katarziu. A musím priznať, že mne to v takomto pútavo spracovanom, vzájomnom konsenze rozhodne stačí... (14.11.2011)

Vysloveně ošklivý film, v němž vidíme samotného režiséra Morettiho v roli agnostického psychoanalytika, který pomáhá nově zvolenému papeži. Zdánlivě jde jen o zdůraznění lidské slabosti, která je v každém člověku, bez ohledu na jeho postavení - ve skutečnosti však relativizace apoštolské víry, papežství a Církve svaté. Z tohoto díla bude Moretti jistě skládat účty. Tento film napáchá mnoho škody, ale v naší době zdaleka není výjimkou. Zdá se, že italská (a evropská) tvorba už není jen primitivně komunistická jako dříve, ale je poněkud rafinovanější... A ke kvalitě scénáře: zpomalené scény z volejbalu kardinálů jsou zvláště pitomé! (18.06.2012)